Po bitvě je každý generál

recenze

Zbabělci (1964) 4 z 5

/ rencovav

Zbabělci. Jedno z nejznámějších děl Josefa Škvoreckého, kterého známe především proto, že v Torontu založil nakladatelství '68 Publishers, díky němuž mohla být vydána celá řada děl z české a slovenské exilové a samizdatové literatury. Já bych se však dnes ráda držela právě Zbabělců, které jsem si po několika letech oddalování konečně přečetla celé a kteří ve mně zanechali celkem silné pocity.

Knihu, první část Škvoreckého pentalogie, vypráví dvacetiletý Danny Smiřický. Má za sebou gymnázium a dva roky práce v továrně během totálního nasazení. V pátek 4. května 1945, kdy příběh začíná, dělá to, co obvykle - hraje s kamarády jazz na saxofon, vyznává nehynoucí lásku krásné Ireně ve snaze konečně se s ní sblížit a toulá se po Kostelci. Ve vzduchu však visí revoluce, prchající německá a blížící se Rudá armáda. V Kostelci to žije a Danny se svými přáteli je při tom. Musí přece něco prožít, něco dokázat, aby si ho Irena konečně všimla. A třeba padne a ona bude smutná, nebo padne jeho rival a Dannymu se Irenu konečně podaří svést.

Danny představuje Škvoreckého alter-ego. To vám řeknou ve škole, ale můžete si to odvodit také z přebalu knihy nebo z jakéhokoliv autorova životopisu. Škvoreckého rodné město Náchod zde nese název Kostelec. Právě propojení autorových myšlenek s myšlenkami hlavního hrdiny dodávají knize tu mladickou nepředpojatost, kterou mladí čtenáři vítají. Může za to nejen obsah, ale také forma. Kniha je psána poměrně nesvázaným jazykem, obecná čeština, úsečné vyjadřování i fonetické přepisování podporují celkovou čtivost knihy.

Naprosto přesně si pamatuji, kdy jsem se s knihou setkala poprvé. Bylo to v tercii, kdy nás na český jazyk učila ještě má bývalá češtinářka. Tahle učitelka se mi už od primy líbila - byla přímá, upřímná, komunikativní, ale zároveň mě toho spoustu naučila. Podporovala mou zálibu ve čtení i psaní, doporučovala mi knížky, radila mi, jak vylepšit sloh a měly jsme se prostě rády. Tehdy nám na hodinu literatury přinesla ukázku první kapitoly Zbabělců a přesně si pamatuji, co o tomhle díle říkala a jak já z toho byla trošku vykulená, ale zároveň mě to nadchlo. V kvartě nás už tato profesorka neučila, dostali jsme novou, ke které jsem si doposud nenašla vztah. Ta s námi četla pro změnu Škvoreckého Prima sezónu a vykládala, že na Zbabělce si máme počkat, protože bychom tomu nerozuměli, jsme na to moc malí. Tenhle přístup jsem vždycky nesnášela. Proto, když jsem si loni vybírala knížku v knihkupectví, kde jsem potřebovala utratit poukázky z olympiád, sáhla jsem po Zbabělcích a ne po Prima sezóně. Nelituji toho.

O téhle knížce je docela těžké říct, že se mi líbila. Danny nepatří mezi sortu lidí, ke kterým vzhlížím, vlastně bychom se spolu naživo asi ani nikdy nesblížili. Žije pro jazz a všímá si jenom hezkých holek. Baví ho vyznávat jim lásku a doufá, že mu ji někdy opětují - především se však upíná ke krásné Ireně, která sice už kluka má a navíc se mu zdá strašně pitomá, ale přesto se myšlenky na to, že ji miluje, nedokáže vzdát. A pak přijde revoluce a Danny chce něco prožít, být u toho. Připojí se ke skupině mužů z pivovaru, kteří zastávají klidný průběh, nenásilný odchod Němců a kteří rázně odsuzují komunisty. Ve zmatku, který nastane po příjezdu vojsk, se však Danny mezi jednotlivými tábory ztratí a vlastně se o to ani příliš nestará. Užívá si, bojí se a myslí na Irenu.

Další věcí, která mě nenechává v klidu, je samozřejmě historické pozadí. Posledních osm dní druhé světové války, revoluce. A teď nemám na mysli události v Praze nebo na jiných významných místech, kde to asi bylo obecně krvavější, mé rozhořčení se týká právě situace v knižním Kostelci. Danny si totiž dost všímal všech těch věcí, které mě rozčilovaly, a dokázal je i správně pojmenovat. Typické češství spočívající v tom, že lidi jsou největší hrdinové, když už se nemají čeho bát. Že vydloubat oči mladým klukům, zkopat už tak zbídačené vojáky prchající z fronty nebo střílet a shazovat všechny lidi německé národnosti bez rozdílu z mostu do řeky, že je to prostě špatně. Že to žádné hrdinství, vlastenectví není. Argumenty typu "dostali, co si zasloužili, protože tohle oni dělali šest let nám, kvůli nim zemřely miliony lidí v civilu i v koncentrácích" fakt neberu - protože jak skvěle vystihl Danny, tihle obyčejní lidé nebo řadoví vojáci za to vůbec nemohli. Ti, co měli na svědomí něčí život a ruce od krve, se včas vypařili, většinou. Ti největší vrazi si pak zajistili "spravedlivý" soudní proces. Nebo spáchali sebevraždu. Nebo odjeli do Karibiku a už je nikdy nikdo neviděl.

O poválečném odsunu Němců (ale i Maďarů) jsem toho dost nastudovala, když jsem se připravovala na dějepisnou olympiádu. Troufám si tvrdit, že tuším, co se dělo a že jsem si na to utvořila svůj názor. Stejně jako pan doktor Šabata, i já jsem zastáncem nenásilného řešení konfliktů. I když takto choulostivých. Násilí plodí vždycky jen utrpení a další boj, nikdy nikam nevede. Taktéž vykořisťování, ponižování jednotlivců i skupin. Nedejbože když ponížíte celý národ, že jo. Vždycky, když se s tímto tématem setkám a "sleduji", jak rozhořčení Češi, samozřejmě nejhlasitěji kolaboranti a všelijací přelétavci, skandují hesla typu "Všechny je postřílejte, to oni za to můžou" a ukazují na třináctileté kluky z Hitlerjugend, staré hluché babky, antifašisty, civilisty německé národnosti, kteří však nacisté nebyli a naopak se jim snažili pomáhat, nebo nedejbože na židy německé národnosti, chce se mi brečet nad tím, jak hloupí, hloupí lidé jsou. Vlastně ne - brečet se mi chce, až když si uvědomím, že dneska se v lidské psychice nezměnilo vůbec nic, naopak, že je to snad ještě horší.

Dost už bylo mého lamentování nad lidskou hloupostí. Ale nemohla jsem si to odpustit. Co se samotné knihy týče, doporučuji ji. Pokud ji máte na seznamu maturitní četby, její volba by mohla být dobrá i proto, že se čte snadno a rychle a dobře se o ní vypráví. Pokud už jste odmaturovali, dá vám kniha aspoň ten vhled do posledních revolučních dnů, který za to vlastně docela stojí. A nebojte se toho fonetického přepisování a obecné češtiny - ze začátku to sice leze na nervy, ale pak si trochu zvyknete. (Tak mě napadá, že tu obecnou češtinu třeba někteří ani nepostřehnou, nemyslím z vašich řad, ale tak obecně náctiletá pakáž.)