Pixelová hrdinka s mečem

recenze

Broňka aneb Konec starousedlictví v Čechách (2020) / Nezletilci
Pixelová hrdinka s mečem
Broňku napsal básník Tomáš Gabriel ve volném verši jako oslavný hrdinský epos. Autor chtěl zjevně narušit tradici – hlavními hrdinkami eposů totiž ženy v minulosti nebyly. Knížka začíná pohřbem velmi mladé Broňky, která za života rabovala statky po Čechách. Děj se odehrává zřejmě před průmyslovou revolucí v Čechách, protože Broňka putuje po statcích, kde pracuje čeleď na polích s pomocí dobytka. Broňka přepadá statky vyzbrojená svým obrovským mečem, aby hospodářská zvířata osvobodila ze služby lidem. Broňka lidi na statku omráčí nebo zabije svým mečem (je silná) a zvířata vypustí do volné přírody.
Na Broňčině pohřbu se střídají řečníci a vykládají o mrtvé Broňce a o tom, jaká dobrodružství s nimi prožila. Každá z postav Broňku líčí trošku jinak a čtenář si tak postupně skládá její povahu. Broňka byla zřejmě hodně vychytralá a mazaná hrdinka.
Moc se mi líbil ústřední nápad mladé, silné dívky, která se o sebe umí postarat a je tak trochu postrach Čech. Broňka je velká rebelka, která nemá žádný domov – asi bydlí v houštinách, putuje po lesích, ale vlastně se neskrývá – je trochu jako Robin Hood. Muži v knize navíc nehráli podstatnou roli, Broňka je vždycky přechytračila a často taky přemohla. Řečníci z pohřbu Broňku tajně obdivovali a přirovnávali ji ve svých básních k labuti. O kráse Broňky se vůbec nemluví, mnohem víc o její povaze a statečnosti. Protože Broňka osvobozuje zvířata v době, kdy to nikdo nechápal, obdivují ji za něco, čemu vlastně nerozumí.
Knížka je výrazná i po výtvarné stránce: pixelové obrázky s jasnou růžovou barvou dodávají takovou trochu retro atmosféru a celek vypadá trochu jako nějaká akční videohra s hlavní hrdinkou s velikým mečem. Její jméno je taky retro.
Některé verše jsem moc nepochopila, ale asi je pochopím, až budu starší. Líbil se mi obrázek Čech s ironickými parodujícími názvy, jako propast Otčím, nebo Šumava – Velký hmyzí kompost atd. Ještě by bylo dobré dodat, že když mluví některý z vypravěčů, tak je text vysázen růžovou barvou, takže se čtenář neztratí v tom, co říká vypravěč a co postavy.
Nejsem si úplně jistá, jestli jsem knížku zcela pochopila, ale bavila mě. Z toho mála, co jsem z poezie přečetla, mě ještě zaujal Herbář k čemu si horšímu od Petra Borkovce a básnická sbírka od Jitky Srbové. Na eposu Broňka se mi líbilo, že byl velmi nejednoznačný. Nebylo jasné, jestli máme obdivovat Broňku (když současně vraždila), jestli je to feministická kniha (napsaná mužem) nebo jestli je hlavní, že se tu poezie ukazuje jako příběh. Zlákala mě však hlavně svou výtvarnou podobou.
Marika, 14 let

Komentáře (0)

kniha Broňka aneb Konec starousedlictví v Čechách recenze