Píseň pro Ladydi

recenze

Skutečné příběhy jsou v módě, v podstatě stačí, abyste byli žena z muslimského světa a někdo vám tu knížku už nejspíš vydá. Nebo alespoň nějakým způsobem týraná žena.

Asi bych neměla rýpat, že, ale chvílemi už mi to leze na nervy, téhle literatury je prostě už moc.

Ukradené modlitby jsou zvláštním způsobem na opačném konci spektra. Vůbec nepláčou. Nehrají na city. To by asi chtělo hodně přecitlivělou duši, aby nad tímhle vymáčkla slzu.

K smíchu to ovšem taky není.

Kniha začíná celkem nevšedním výjevem, kde se matka snaží co nejvíce zohyzdit svou dceru. Vzápětí pochopíme, že to je naprosto nezbytné k jejímu přežití. Kolem těchto několika chalup, roztroušených kdesi v mexické poušti, občas projíždí černý vůz a ozbrojení chlápci si jednoduše vezmou kohokoli, kdo jim přijde vhod.

Malé holky mají obzvláště rádi, pochopitelně.

Ale třeba lékař se jim taky hodí. Z toho důvodu sem žádný radši ani nepáchne, pokud ho náhodou neprovází po zuby ozbrojená vojenská jednotka.

Nějakého učitele sem stát občas dotlačí, ačkoli radost z takového zaměstnání nemá nikdo. Je to divočina. Je tady neskutečně horko. Všude mravenci, štíři, leguáni. Nad krajinou čas od času přelétá vrtulník a kropí zemi hnusným chemickým maglajzem, který by měl likvidovat marihuanová pole, ale nelikviduje, protože někdo někde si hezky zaplatil, aby to spadlo vedle.

Kdysi tady ještě byli muži, byl tady táta, co chytal hady holýma rukama, na hlavě nosil slaměný klobouk a pořád si zpíval. Jenomže tady nikdo dlouho nevydrží. Tady se nedá žít.

Nedá, a přece dá.

Když můj otec odešel, matka, která si nikdy nebrala servítky, řekla: Ten zkurvysyn! Přicházíme tady o svý muže, dostáváme od nich AIDS, od těch jejich americkejch kurev, kradou nám tu naše dcery, naši synové odcházejí, ale já tuhle zem miluju víc než svůj vlastní dech.
Pak vyslovila jméno Mexiko velmi pomalu a ještě jednou, Mexiko. Znělo to, jako kdyby ho vylizovala z talíře.

Do vesnice, dá-li se to tak vůbec nazvat, se po roce překvapivě vrací Paula, děvče, jež přes všechna úzkostlivá opatření její matky nedávno odvezlo jedno takové SUV s kouřovými skly. Vrací se jako tělo bez duše, nechá se krmit z lahve jako miminko a zpívat si ukolébavky. Nikoho to moc nevzrušuje, tohle se prostě stává.

Nesouvisející úryvek, který mám nicméně moc ráda, kvůli tomu leguánovi:

Jednoho dne jsme s matkou byly nahoře na mýtině, když přišel Mike a postavil se vedle nás. Zdálo se, že doslova poskakuje do rytmu svých mobilních telefonů, zatímco mu po všech kapsách vyzvánějí, řinčí a bzučí. Ošíval se a vrtěl zevnitř, jako by měl oblečení natažené rovnou na kostech. Jako malý s sebou všude vodil na provázku ochočeného leguána. Byl žalem bez sebe, když jeho matka toho leguána uvařila v hrnci s mrkví a bramborem.

Autorka příběh poskládala z vyprávění mnoha různých mexických žen, které si toho hodně vytrpěly a určitě by bylo namístě mluvit o obětech – domácího násilí, svévolné mafie, nevím, čeho všeho, každopádně jedním z důvodů, proč je mi kniha nesmírně sympatická, je právě to, že fakt nelká a nelituje.

Je to text, z něhož čiší ta vyprahlost a ty unavené sny v unavené hlavě, tíha poledního slunce a všechno, všechno, nač si vzpomenete, ostré barvy a mnohem méně pronikavé vůně.

Jo a pak se ještě objeví Julio.

A pak začne sněžit sopečný popel.

Mrzí mě překlad názvu, jenž je podle mě fakt blbý, ale jinak pět hvězdiček, velmi nenápadná krása, něco jako Smolný rok od Joshilyn Jacksonové – to jsou ty knihy, které upadnou v zapomnění, jakmile vyjdou. Malé klenoty v temnotě.

Komentáře (0)