Píseň písku a krve

recenze

Při čtení se často neubráníme srovnání s jinými knihami, nejčastěji s těmi čtenými masově. A silně propagovanými. Egypťan Sinuhet a jeho 15 knih ze života lékaře na první pohled srovnání nemají.

Jedná se o jedinečné dílo zasazené do období starého Egypta, protkané hlubokou filosofií, životní hořkostí a celkovou nespokojeností. Člověk je tvor vrtošivý a nikdy není spokojen s tím, čeho dosáhne, ať to už má být cokoliv. Sinuhet sám je toho vděčným (i když spíše nevděčným) příkladem a procestuje mnoho zemí, aby zjistil, že to nejcennější má ve svém rodném Vesetu, i když to bohužel pomíjel, zaslepen vyššími cíli.

Na svých cestách potká mnohé postavičky své doby, zažije několik bitev i válek a přijde téměř o všechno, kromě své zahořklosti. Ta jej nakonec dovede až k hořkému konci, ale to si raději přečtěte sami.

Kdysi mi kamarád půjčil ty slavné Hry o trůny, Píseň ledu a ohně. Fantastické čtení, mělo ale jedinu chybu, než jste si zamilovali postavu, na svém putování ji někdo připravil o život. Mistru Martinovi je to vyčítáno, ale s panem Waltarim by si mohli podat ruce. Sinuhet na svém epickém putování potká mnoho zajímavých postaviček a většina z nich padne k jeho nohám s menším či větším podílem jeho osoby. Ale jinak jsou příběhy velice podobné. Velká putování, velcí králové své doby a potoky krve, které Vám při čtení zacákají obličej. Pouze jediný rozdíl, v Sinuhetovi naleznete skutečné historické postavy a i když se nejedná o knihu, se kterou zaválíte při zkoušení v dějepise, dá Vám o něco více. K tomu se dá přičíst ještě filosofie života i smrti, kterou lze uplatnit i na dnešní dobu a celkově zde máme knihu, která se směle vyrovná dnešním velkým románovým eposům, opírá se o historická fakta a po jejím přečtení máte reálnou šanci stát se moudřejším. Minimálně o fakt, že jste přečetli "toho Sinuheta."

Jedinou nevýhodou je její obsáhlost, která mnohého odradí. Rozsah více než 800 stran v odeonském vydání na stránkách tenoučkých jako dvouvrstvá role toaletního papíru za 3 koruny a velmi hustě natištěných. Četla jsem ji cca 2 měsíce. Nejen proto, že nyní jednoduše nemám příliš času na čtení, ale také se kniha nedá přečíst jen tak narychlo. Často je nutné po několik stranách příběhu zastavit, zahledět se trochu zasněně do dáli a přebrat si sdělení, jaké na Vás náhle z příběhu vykoukne.

Sinuhet mi byl vtisknut do ruky jako odpočinková kniha a po všech těch příhodách Židů v koncentračních táborech a hrůzách jejich svědectví to odpočinek skutečně byl. Navíc Waltariho filosofie lidské chamtivosti, ale i naděje dá něco každému, kdo jí dovolí proniknout k sobě.

Kniha je označována jako ze života lékaře, ale nečekejte historické pojednání o egyptském lékařství, Sinuhetovo léčení jsou pouze kulisy příběhu, i když velmi zajímavě popsané, tak je nelze brát jako vědecké pojednání.

Kniha mi navíc zapadla do výzvy jako kniha vydaná před rokem 1950, což je další plus, pokud máte zájem o zajímavý tip na čtenářskou výzvu, i když pokud ji nestíháte jako já, není to nejvhodnější volba před koncem roku jejího plnění. Každopádně je v souvislosti se Sinuhetem záhodno se zamyslet, že mnoho starších knih se výpravou bez problémů vyrovná novějším kouskům, byť díky datu svého vydání nedisponuje takovou reklamou. Čtenář si k němu cestu musí najít sám, což je někdy vůči knize nefér, ovšem ruku na srdce, Sinuhet není svým pojetím kniha pro širokou čtenářskou veřejnost a mnoho čtenářů jej odloží. Já to před 8 lety taky udělala.

Můj drahý má navíc i tzv. dětskou verzi Sinuheta od Albatrosu, bylo mi doporučeno ji přečíst pro srovnání, což také udělám. Byť mi něco říká, že v této verzi bude slovo "obveselovat" asi znamenat něco jiného a v souvislosti s úplně něčím jiným...

Komentáře (0)