„Pane inženýre, je to možné? “ „ANO, je to možné!“

recenze

Na některé knihy člověk dlouho čeká, jiné k němu přijdou náhle a bez varování. Jako v případě knihy Čistí investigativního novináře Janka Kroupy, kterého třeba i v loňském roce vynesly do světel reflektorů a pozornosti některé jeho reportáže na nejvyšších místech naší vlasti. A Sněžka ani Lysá hora to nebyla.

Zájemci nechť si najdou nebo počkají, až o tom někdo napíše celistvé pojednání, my zůstaneme u tenké knížky s větším odsazením a strašidelnou obálkou. Dostala jsem se k ní přes jiné hodnocení a po pravdě, zajímalo mě, o čem kniha doopravdy je, protože jsem se právě to nedozvěděla.

Hned v úvodu zavítáme do perly Moravy, tedy Brna, kdyby někdo nevěděl, kde jsme svědky vraždy. Chladnokrevné, přímé, veřejné. A pak zatčení jednoho vlivného radního, člena ještě vlivnějšího hnutí, který náhle poznává život z druhé strany a ta bohatá to není. Kamera se přesouvá a náhle vidíme tiskovou konferenci jednoho mocného poslance (poslance, ne premiéra!), který se opotí při dotazu nepříjemného novináře na jeho diář.

Ha! Tady už to určitě poznáváte, pokud si alespoň jednou týdně přečtete zprávy. Kauza ztraceného diáře není jen výmysl do děje knihy. A autor zdaleka nezařadil do děje jen tuto jednu kauzu.

Ale jedeme dál.

Poslanec je naštvaný, no kdo by nebyl, a nic moc neřekne. To je taky věrné realitě… Ale je mu jasné, že hnutí, jehož je členem, má problém a že šéf bude naštvaný. Zase. Navíc ten problém v Brně…

Nepříjemný novinář jménem Martin, který se sice na tiskovce nic konkrétního nedozví, ale moc dobře ví, že za výkladní skříní hnutí a drahými obleky se děje něco více a bude nutné to zjistit. Protože může jít o další životy.

Ráda bych toho napsala více, ale ono to moc nejde. Knížka mi při čtení připomněla dílo Vítězslava Nezvala, který prý svého času byl placený od stránky básně a tak byl schopný psát půlmetrovým písmem (nadsázka) kvůli slušnému platu a knížka při svém rozsahu pod 200 stran a celkem velkému odsazení není zase tak rozsáhlá. O to je však zajímavější. Autor opravdu čerpá z reality. Když si přečtete obsah případu, ze které příběh čerpá, je to podobné jako přes kopírák, akorát tam nebylo tolik krve. Doufám. Autor si však musel vymýšlet jen málo. Realita mnohdy předčila fantazii.

Vykresluje také nelibé poměry ve věznicích a na vyšších policejních místech. Tady bych se také ráda zastala „těch dobrých chlapů“ ve věznicích a policejních sborech, ale na růžovém obláčku se nevznáším. Nepříjemná propojení tu byla vždy a vždy budou a bylo o tom popsáno mnoho knih v rámci literatury faktu (tímto zdravím p. Kmentu). O kamrádčoftech na nejvyšších místech si nedovolím pochybovat.

Dohromady autor ukazuje dost hnusný obraz a jeden by z toho propadl depresi, ale není třeba. I v tom všem hnusu a korupci se najde Martinovi dobrý spojenec, se kterým si pomohou složit mozaiku a nakonec…

Nakonec to nějak dopadne. Kniha je dost temná, i když jsou tam vtipné momenty, jednomu je z toho na nic. Obzvláště, když si uvědomí, jak hodně čerpal autor z reality. Text je psán z pohledu vypravěče ve třetí osobě a není nijak složitý. Žádné kudrlinky ani nic jiného, čtenář bude mít o čem uvažovat už při čtení samotném, aby ještě bojoval navíc s větnou stavbou v podobě čtverylky. Nejde se zde ani nijak do hloubky. Odvypráví se příběh a šmytec. Ticho. Prázdno.

Zase…

Při recenzích nechci zabrušovat do politiky jako takové, jedná se pouze o kvalitu knihy a musím říct, že se mi líbila moc. Přiměla mě podívat se na něco, co už jsem zapomněla, že se stalo a připomněla mi věci, které se pořád dějí. A neměly by.

Pokud tedy máte rádi knihy, které vás zavedu do hnusu bílých límečků, kteří však neváhají chtít tu nejšpinavější práci po jiných, neváhejte. Možná vám bude trochu šoufl, možná něco až moc důvěrně poznáte, ale stojí to za to.

Protože na některé věci by se zapomínat nemělo.

Komentáře (0)