Osudy tří uprchlíků a zachránců v jedné osobě

recenze

Uprchlíci a zachránci (2016) / Matematicka
Osudy tří uprchlíků a zachránců v jedné osobě
V knize Uprchlíci a zachránci českého novináře Luboše Kreče se formou středně dlouhých reportáží (každá má v knize rozsah necelých sto stran) seznámíme s životními osudy tří lidí. Paula Rausnitze, Milenu Grenfell-Bainsovou a Bohuslava Horáčka spojují tři skutečnosti: všichni tři se narodili v Československu, všichni tři odtud utekli a většinu svého života prožili v zahraničí a všichni tři pak v Čechách nebo na Moravě nějak výrazně pomohli v době porevoluční. To, co mají tyto tři osobnosti společné, shrnuje v předmluvě novinář Jindřich Šídlo:

Hrdinové knížky mého kolegy Luboše Kreče se po listopadu 1989 vrátili domů, aby už ve zralém věku zanechali ve ‚staré‘ zemi stopu, na kterou se hned tak nezapomene.

Tím ale podobnosti všech tří příběhů končí. Zatímco Paul Rausnitz a Milena Grenfell-Bainsová jsou Židé a z Československa prchali před Hitlerem (Paulovi se podařilo uprchnout s celou rodinou, zatímco Milena byla jedním z tzv. „Wintonových dětí“), Bohuslav Horáček uprchl sám z už komunistického Československa. Rozdílná je i motivace jejich pomoci původní vlasti: Paul Rausnitz zakoupil přerovskou firmu Meopta jako dobrou investici a při jeho rozhodování nebylo hlavním kritériem to, že sídlí zrovna v Československu (hledal i v okolních státech). Motivaci toho, proč paní Milena Grenfell-Bainsová pomohla k propagaci české remosky ve Velké Británii, se bohužel nedozvídáme (byť ji autor knihy navštívil a mluvil přímo s ní). Jen Bohuslav Horáček byl cílevědomým českým mecenášem, který dlouhodobě podporoval různé projekty v místě svého rodiště – od vykoupení vily pro obecní úřad, přes opravy kostelů, vybudování nového domova důchodců až po založení nadace na podporu českých vědců a nadaných studentů.

K velice rozdílným pohledům na tyto tři velké emigrantské osobnosti vede i to, že první dva byli v době psaní knihy ještě naživu, a autor tak mluvil především s nimi, kdežto Bohuslav Horáček už byl po smrti. Jeho osud už tedy sledujeme pouze zprostředkovaně se všemi možnými stíny, které na něj po jeho smrti padly.

Osudy všech tří hrdinů před tím, než se jim podařilo z Československa utéct, byly značně pohnuté. Toto se třeba můžeme dočíst o jedenáctiletém Paulu Rausnitzovi:

Paulovi bylo jedenáct a během posledních dvou let toho zažil tolik, co jiní za celý život: viděl pohřeb zakladatele státu, přišel o dědečka, musel se s rodiči dvakrát stěhovat, protože jsou Židé, utíkal přes hranice a teď k tomu všemu přibylo i vězení. „A to jsem vůbec netušil, co nás ještě čeká,“ usmívá se po letech, když na válečná dobrodružství vzpomíná.
S otcem, který byl zavřený v sousední cele, se hoši potkali až ráno při procházce. Nikdo z nich ovšem netušil, že maminka, která dostala echo od místní židovské obce, že i její zbylí synové skončili za mřížemi, už tou dobou sedí u velitele ostravského gestapa. Asi za tím byl její obchodnický talent, možná i něco víc, každopádně od něj vymohla víc, než se dalo čekat – ještě ten den propustil všechny tři syny a slíbil, že až si otec odsedí svůj trest, vykážou celou rodinu do Polska. Na dva týdny, které Juliovi zbývaly, si matka s dětmi pronajala pokoj v hotelu ostravského podnikatele Karla Schindlera.


Důležité jsou ale i jejich stopy, které u nás zanechali po roce 1989, kdy už zase mohli do dění u nás zasáhnout – jako příklad jedna ze stop, kterou u nás zanechal Bohuslav Horáček:

Do světa mecenášů vědy každopádně vstoupil Horáček v prosinci 2001 na Sychrově, byť tehdy jen odměňováním nadaných středoškoláků. Zasloužilí vědci, jako zmíněný Antonín Holý, přišli na řadu až o rok později. Jedním z lidí, kteří sledovali zrod projektu z bezprostřední blízkosti a kteří se podíleli na výběru laureátů, byl Pavel Hobza, profesor Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. „Původním plánem bylo dát ročně deset milionů na vědu a deset milionů na umění,“ vzpomíná momentálně zřejmě nejcitovanější český vědec na světě. Sedí ve své provizorní kanceláři na náměstí Na Santince v pražských Dejvicích, ústav organické chemie v tu chvíli prochází rozsáhlou rekonstrukcí, a byť je řeč o událostech více než patnáct let starých, vybavuje si je velmi jasně: „Byl to mimořádný člověk. To, co chtěl udělat, bylo unikátní. Když jsem ho potkal v prosinci 2001 na prvním předávání cen na zámku Sychrově, bylo vidět, že má ohromnou radost. A byl trochu vyvedený z míry, že je středem pozornosti, ale zvládl to dobře.“
Když spolu později seděli u večeře, Horáček se velmi zajímal o to, jak poznat dobrého vědce, jak se vyvarovat toho, aby peníze neskončily u někoho, kdo má sice hodně titulů, ale neoplývá nijak originálními nápady. Obavy byly na místě, ovšem ten, kdo rok nato dostal od Horáčkovy nadace milion korun, měl sice plno titulů, ale také plno nápadů – prvním vědcem, který dostal medaili Praemium Bohemiae, byl špičkový endokrinolog, jeden z nejlepších českých expertů na stres a na etiku v medicíně, profesor Vratislav Schreiber.


Luboš Kreč se na osudy svých „tří hrdinů“ dívá z různých pohledů. Mluvil s různými lidmi, kteří mají k příběhům co říci a v prvních dvou případech, kde to bylo možné, i se samotnými protagonisty. Příběhy jsou velice napínavé a všechny zahrnují velice dlouhé časové období – můžeme tak sledovat, jak se „velké dějiny“ promítaly do životů těchto tří lidí.

Všechny tři vybrané osobnosti „uprchlíků a zachránců“ jsou zajímavé a v mnohém inspirativní, takže knihu stojí za to si přečíst už kvůli každému jednotlivému příběhu. Postavení těchto tří osobností vedle sebe nás ale může vést k dalším otázkám, srovnání a přemýšlení nad tím, jaký vlastně máme vztah k těm, kteří naši vlast kdysi z různých důvodů opustili. Co od nich očekáváme? Čím nás mohou obohatit?

Komentáře (0)

kniha Uprchlíci a zachránci recenze