Ostravský andílek

recenze

Druhý díl velmi známé Vily na Sadové přímo navazuje na předcházející děj, pokud tedy někdo zkoušel číst knihu bez průpravy předchozího dílu, moc mu příběh zřejmě neřekl.

A Bo i její realitní parťák Kareš, alias Řída, mají stále mnoho na srdci.

Oba se vrací co nejlépe do svých běžnějších životů. Bo po akci s potoky krve a hromadami mrtvol a vyčerpaným kontem kočičích životů a Říďa po trojnásobném bypassu. V rámci možností se oba snaží zaplout zpět do lehce zarostlých kolejí, ale okolnosti si je opět naleznou.

A ani jeden nemusí dvakrát hádat, že okolnostmi někdo potají vzadu tahá jako loutkař za provázky.

Ostatně, jako v minulé knize.

Bo doufá, že si konečně užije vnuka i další vnouče, které se pomalu dere na svět a Říďa si mne ruce nad novým směrem v jejich společné realitní firmě, ani jednomu ale není obyčejnější život na dlouho dopřán. Ostravou začnou hýbat hrůzné vraždy prominentů a nedlouho poté otřesné násilí na ženách se sexuálním podtextem.

Případy k sobě vedou nevedou a oba nešťastní realitní agenti se pouští do pátraní na vlastní pěst a otevírají tím nejenom staré rány, ale nevědomky i staré kontakty. Supi z minulosti totiž stále krouží kolem a čekají jen na slabost už tak unavené kořisti...

"Mamino, vydržíš to?" otáčím hlavu dozadu a zjišťuji, jaká je situace. Dostane se mi váhavého pokývání hlavou jako odpovědi. To bývá znamení, že si musíme pospíšit.
"Nemáš tady nějaký pohotovostní maják, náčelníku?" vyzvídám na Karlosovi, abych ho jen nějak popohnala. (...)
"Bo, čeho je ten chlap náčelník?" vyzvídá Patrik poněkud neomaleně. (...) "On je indián?"
"Indián není, ale vyzvědač je fakt dobrý. Akorát jedna ženská se mu ztratila a nemůže ji najít," přidávám trochu víc ironie, než by bylo zdrávo. (...)
"Tak, Paťas, rozluč se strejdou, on už musí jet," vystavuji stopku případným Karlosovým návrhům, že by tady s námi třeba taky počkal. (...)
"Chtěl jsem se strejdou nátělníkem jít hledat tu paní," nevzdává se Patrik s roztomilým přeřekem. Karlosovo ego musí doslova úpět, jak ho znám. Však se mu v obličeji nepohne ani jeden sval. Sedí tam za volantem jak jeden velký, hrubě přitesaný šutr.

I přes snahu z vyšších míst a zrady nejrůznějšího kalibru se Bo pomalu dopracovává k nechutné pravdě a konspirace i dávná tajemství narůstají na hromadu, která převyšuje i samotného Říďu.

Aby toho nebylo málo, i jejich osobní pátrání si vybírá svou daň.

"Babino, vstávej, sluníčko svítí, je den," plácá mě Říďa po obličeji. Zmateně mrkám a zjišťuji, ze můžu hýbat rukama i nohama. Přes veškerou přetrvávající bolest je to slastný pocit. Říďa mě osvobodil z drátěného programu. Taky zjišťuji, že jsem jakž takž oblečená a mám nějakým kusem hadru obvázanou pravou ruku. (...)
"Tys mě oblíknul?" začínám až teď házet barvu, jak se navracím do civilizovaného světa, kde je stud z nahoty před cizím člověkem přirozený.
"A kdo jiný," zavrčí a pokouší se mě postavit na nohy. Udělám dva kroky a kácím se. (...)
"Řeknu ti jedno, Babino," uklidňuje mě Říďa, kdy mě zkušeně zachytí do náruče. "Pořád ji máš pěknou."

Oba ale odhodlaně a proti veškerému nebezpečí postupují vpřed a dostávají se až k pravdě. K pravdě, která změní hodně a odhalí vše. Pravdě, jakou nemá zájem zveřejnit nikdo, koho se týká. A udělá pro to cokoliv. Oddělá kohokoliv.

Anděl smrti je jedna z nejbrutálnějších knih, jakou jsem četla. Američtí, severští i jiní pisatelé thrillerů jsou v mých očích dost pozadu za orlovským rodákem. Hnusné myšlenkové pochody, děsivý akt vraha Osvoboditele, příšerné nálezy mrtvých i přerod z divného samotáře na oplzlého násilníka se nečtou snadno, ale do kostry příběhu to patří. Dokresluje to temnou smogovou atmosféru města, kde není snadné žít, není snadné jej pochopit, ale kdo to dokáže, jen těžko může žít jinde.

Příběh má otevřena vrata pokračování, protože většina otázek nebyla zodpovězena a některé dějové linky nejsou dotažené do konce, pevně proto doufám, že autor bude pokračovat. I přes poněkud morbidní děj jsem se u knihy několikrát upřímně zasmála a i když v ulicích Ostravy žiji, ráda se do nich co nejdříve vrátím i literárně.

Richard Sklář totiž psát umí a mě moc zajímá, jak to dopadne s taťkou, jak se má Dorotka a jestli Bo jednu lízne učitelce ze školky.

Protože její svět se mi zaryl pod kůži a i když absťák zaženu opětovným návratem do Sadové ulice, Bo mi bude chybět.

Bo Bo je prostě fajna.

Komentáře (0)