Osm týdnů v blázinci

recenze

Taky si někdy pod přívalem úkolů v práci nebo doma říkáte, že se z toho zblázníte? Jenže co to vlastně znamená "zbláznit se"? Je být bláznem normální nebo normální je nezbláznit se?

Eva Lohmannová je německá designérka interiérů a reklamní textařka. A k tomu navíc i spisovatelka. Kniha Osm týdnů v blázinci vychází z jejích vlastních zážitků z pobytu na psychosomatické klinice, kde si vedla deník.

Hlavní hrdinkou příběhu je mladá, 27-letá Milena Winterová, která jednoho dne zaklapla v práci počítač před koncem pracovní doby, odešla domů, zhroutila se do postele a věděla, že už nemůže fungovat dál.

Lékařská diagnóza zní: deprese. Mila se ocitá na psychosomatické klinice nebo klidně říkejme - v blázinci. Hrdinka toto slovo používá běžně. Jenže zároveň i pokládá otázku, zda je to objektivní výraz. Dá se říkat "blázen" tomu, kdo neunesl náročné pracovní tempo a potřebuje chvíli klid? Je "blázen" ten, kdo žije tak dlouho podle přání druhých, až zapomněl, co chtěl kdysi on sám? Je "blázen" ten, kdo truchlí nad rozchodem s partnerem?

Mila v osmi kapitolách popisuje běžný život kliniky i její osazenstvo - bulimičky, anorektičky, transexuála nebo profesně vyhořelé lidi. V blázinci platí jiná pravidla, než v "normálním" světě a všechno se tu zdá o tolik jednodušší. Vlastně skoro jako letní tábor pro děti.

Kladu si otázku, co se tu vlastně ode mě očekává. Očekává se ode mě vůbec něco? A mám pro změnu něco očekávat já?

Se svým osobním terapeutem dr. Henningsem vede Mila pravidelné rozhovory, kde si obklopena mnoha probrečenými kapesníky postupně uvědomuje důvody své únavy, pocitu neštěstí i rezignace.

Svěřuju se s tím, jak vidím sama sebe, totiž jako ovci z mnohohlavého stáda, která jde ráno do kanceláře, odkroutí si svých osm hodin a navrch přidá ještě nějaký ten přesčas, jen aby nebudila negativní dojem. Vyprávím o té hromadě nesmyslné práce, co mi dnes a denně znovu přistane na stole. O strachu, jenž mě zachvacuje, když si představím, že to tak půjde ještě roky

Pohled na svět blázince tak vlastně ukazuje, že potencionálními blázny jsme my všichni, a koukat na tyto lidi skrz prsty je nesmysl. Jsou to zkrátka obyčejní lidé, kteří se někde cestou životem ztratili a teď hledají správnou cestu ven. Cestu k tomu být zase šťastnými.

,,Víš," spustím trošku váhavě, ,,ono je vlastně jedno, s jakou poruchou tě sem poslali. Nakonec se tu totiž všichni učíme totéž." Leila mě sleduje pochybovačným pohledem. Připadám si strašně teatrální, ale přesto to dopovím: ,,Nakonec se tu všichni učíme znovu naslouchat svému srdci."

Osm týdnů v blázinci je vyprávění autentické, místy humorné, nutící k zamyšlení a vlastně i velmi uklidňující. Protože zjistíte, že být bláznem je úplně normální věc. Moc se mi líbilo. Doporučuji.

Komentáře (0)