Opuštěné děti zapomenuté ve válečném časoprostoru – taková je Maryte

recenze

Co se literárních děl přeložených z pobaltských jazyků týče, nenajdeme jich na českém trhu mnoho, možná bychom je dokonce mohli napočítat na prstech a označit tuto skutečnost za raritu. Jmenuji se Maryte je tím nejnovějším, co si v češtině pod štítkem litevská literatura můžete přečíst. Nakladatelství Odeon v tomto románu právoplatně spatřilo potenciál a umným, autentickým překladem ho posunulo ještě o řádek výše, co se jeho kvalit týče. Jmenuji se Maryte vnímám jako jeden z nejpřínosnějších románů posledních měsíců, po kterém můžete v knihkupectví sáhnout.

Pod pojmem vlčí dítě si dnes můžeme představit jistý sociálně patologický jev, který se částečně projevuje i na hlavních protagonistech této knihy. Označení „Wolfskinder“, či „Wolfchildren“ chcete-li, se zde však vztahuje k užšímu pojetí skupiny a toto přízvisko asi nejlépe vystihuje „Little Germans“. Wolfskinder byly německé děti vyskytující se v historickém území Německa, Východním Prusku. Tato již na mapách dávno neexistující země, dnes známá především díky tajemství Jantarové komnaty, byla po německém fiasku v roce 1945 roztrhnuta jako plyšová panenka a do poslední vesnice naprosto zdevastována sovětskými vojsky prahnoucími po pomstě. Bezprizorní, hladem zmučené a neošacené děti byly po druhé světové válce východopruským symbolem. Tyto děti hledaly své útočiště v lesích, barabiznách, ale i obydlených hospodářstvích, a to především v sousední Litvě. Předčasně vyspělé, ujímajíc se každé práce za drobek chleba, neznalé jazyka. Avšak připravené zachránit poslední kousky své lidské důstojnosti.

Jmenuji se Maryte je skladba bezútěšných stránek, ze kterých běhá mráz po zádech. Gradace formou stručných, krátkých kapitol a úderného jazyka vytváří ponurou atmosféru na podkladu jednoho z nejsmutnějších příběhů, který vám dlouho po dočtení bude rezonovat v hlavě.

V knize se setkáváme s našimi malými protagonisty ve věkovém rozmezí několika málo až třinácti let, jejich laskavými dočasnými zachránci, bezcitnými tyrany nejčastěji v podobě vojenských uniforem a těmi nejposlednějšími příbuznými s posledními kousíčky mateřského citu, které ještě na světě mají. Charaktery se zběžně střídají ve vyprávění, autor jako by se svým vyprávěním stále spěchal rychleji a rychleji kupředu. Absence vykreslení postav jako bychom při čtení ani nevnímali – autor se soustředí především na jejich skutky, nikoli charakterové vlastnosti, a tím se ve čtenáři snaží umocnit pocit, že pozitivně či nepozitivně laděné charakterové vlastnosti již v té době ve světě neměly své místo – ze světa se vytratila veškerá lidskost, která by je mohla posoudit.

Jmenuji se Maryte je knihou napsanou úderným jazykem, s absencí přímé řeči, a je napsána tak dokonale, jako byste mále pochmurné protagonisty slyšeli mluvit z duše. Je to styl psaní, který vám nemusí vyhovovat – v opačném případě propadnete do četby, která vás vtáhne a naprosto vyčerpané a zraněné vyhostí až na konci. Úsečnost, autenticita, symbolika, lakoničnost a zvukomalba, která však svým sdělením trhá uši i těch nejotrlejších čtenářů. To je Alvydas Šlepikas, neznámý litevský autor, který se k námětu této knihy dostal jako slepý k houslím - avšak tóny, které z nich vychází, přetvořil a spojil v dokonalou, city probouzející symfonii. Vidíme zde příkladnou jazykovou metodu ledovce, za kterou by se ani Ernest Hemingway nemusel stydět.

Cenami ověnčená Jmenuji se Maryte se vám nebude líbit. Nebude se vám líbit, jak silným úderem vás zasáhne. Vlčí děti, stejně jako Maryte, dodnes žijí na území Litvy a předávají své životní memoáry dalším generacím, aby nezapomněly. A nám nezbývá nic než doufat, že na příběhy svých mezi ruinami a mrtvolami lásku a domov hledajících rodičů nikdy nezapomenou.

Děkujeme společnosti Euromedia Group, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.

Komentáře (1)

01.11.2020

siena

Pobaltská literatura není na českém trhu raritou, prsty by vám na ní určitě nestačili. Stačí se tu rozhlédnout po jednotlivých pobaltských autorech, či štítcích...