Opozdilec

recenze

Když vám život začne připadat neúnosný, když nemůžete už ani o vteřinu déle snášet svoji drahou životní polovičku, když dospějete k tomu, že máte všeho jednoduše dost, je nutné udělat radikální změnu…

Zdravím vás všechny! Jmenuji se Désiré, je mi 74 let a můj život v téhle chvíli konečně začal. To, co bylo předtím, bych totiž životem rozhodně nenazval. Noo, ať tak či tak, ať to bylo co to bylo - každopádně mi to parádně lezlo na nervy. Ruku na srdce - lví podíl na tom měla a má moje domácí semetrika, tedy manželka Monika. Celý život mě bez přestání dusila nejrůznějšími urážkami a ponižujícími řečičkami. Nejdřív jsem proti nim přirozeně bojoval a statečně se snažil všechny ty nesmysly jejích nelítostných výlevů uvádět na pravou míru. Pak jsem ale přišel na to, že lepší je držet hubu a přestat ji poslouchat.

Jenže teď jsem dospěl na konečnou. Už nesvedu dál ani předstírat, že ji poslouchám. Chci mít konečně svůj klid! A tak jsem dumal. Hodně dumal. Pomohla i náhoda. Ale já na to přišel! Jak přeci jen té podělané realitě utéct. A hlavně kam!! Nevíte?? Zkrátka a dobře - před pár týdny jsem si „naordinoval“ Alzheimera. Opovažte se někde říct, že to jen hraju! Všichni otrapové z okolí, včetně mé drahé (rozumějte nesnesitelně protivné) ženy, a teď už naštěstí i lidiček z pečovatelského domu (kam mě konečně - huráááá - šoupli) si myslí, že jsem fakt den ode dne větší senil. Tipnete si, jak dlouho to takhle vydržím?

Toto je ve zkratce nastíněný děj a načrtnutá hlavní postava knihy Opozdilec, jejímž autorem je vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst.

Verhulst platí ve své domovině za poněkud kontroverzního autora. Mimo jiné byl kvůli tématům svých knih a některým výrokům v tisku dvakrát souzen. Jeho dílům vládne černý humor, cynismus a otevřenost, působící jistým způsobem jako společensky nekorektní. Studnicí jeho námětů jsou nepříznivé rodinné poměry, do nichž se v roce 1972 narodil. Na svém kontě má tento Belgičan už bezmála dvě desítky knih, ke škodě českého čtenáře z nich ale byly u nás přeloženy prozatím pouze dvě.

Opozdilec si nebere v ničem servítky. Na necelých 120 stranách líčí hlavní postava Désiré Cordier čtenářům v kostce svůj mizerný život. Je zahořklý, přímý, svou hru s okolím hraje se sobě vlastním cynismem. Bez okolků a uzardění popisuje (nejen) svůj současný život v pečovatelském domě Sněženka. Kdo už někdy alespoň jednou nohou vstoupil na půdu podobného geriatrického oddělení, dá jistě za pravdu, že autor v ničem nepřehrává, ani na druhou stranu nic z aspektů běžného chodu a života tady netají.

Verhulst čtenáře královsky baví černým humorem a scénkami jako ze situační komedie. Ruku v ruce s tím na totožné rovině ale zároveň nemilosrdně bilancuje. O životě a jeho až příliš rychlé pomíjivosti; o rodině a mezilidských vztazích, které nás posilují i utápějí zároveň, které nám dávají i berou Důvod žít; o hodnotě času vyměřeného každému z nás.

Ačkoli Verhulst pracuje na rozsahově malém prostoru, naprosto mu to stačí, aby přesvědčivě sdělil to, co říci chce. Nebo tedy alespoň to, co si myslíte, že sdělit chce. Každé slovo je tu pečlivě zvoleno a zasazeno tam, kde být má. Désirého vyústění šarády, kterou se všemi okolo hraje, nechává čtenáři velký prostor pro vlastní úvahy a třeba i soudy.

Opozdilec je výborně zvládnutým nastavením zrcadla stárnutí, sobě samému, těm nejbližším okolo i celé společnosti. Ať je tedy v budoucnu každému z nás jeho vlastní takový odraz alespoň snesitelným…

Komentáře (0)