Obyčejně neobyčejní

recenze

Enormní množství autorů young adult se dnes snaží vsadit na jedinečné charaktery. Katniss Everdeen, Rose Hathaway, Harry Potter, Percy Jackson… Jenže ne všichni mají nadpřirozené schopnosti, ne všichni mají dost síly, nebo odvahy, aby bojovali o život svůj, nebo svých blízkých, ne všichni jsou jedineční a ne všichni jimi chtějí být. Někteří prostě přežívají.

Abych byla upřímná, knihy My ostatní tu prostě žijem jsem se trochu děsila. Tedy, ne úplně od začátku. Když slovenský Slovart oznámil, že vydá dvě Nessovky, jedna z nich bude svítit a druhá bude mít díru v obálce, doufala jsem, že to od něj přebere i jeho český příbuzný. A potom jsem ty slovenské recenze viděla všude. Většina z nich říkala jedno: zklamání, není to ten Ness, kterého si všichni oblíbili, Ness má na víc, Ness zklamal… Naštěstí pro mě jsem se na zklamání připravovala tak usilovně, že mě příběh ve finále příjemně překvapil.

Pokud jde o mě, já chci prostě odmaturovat. A strávit poslední léto s kámoši. A odejít na vysokou. A (nejenom) jednou (nejenom) políbit Hennu. A pak vymyslet, co provedu se zbytkem svého života.

Kdybych měla toto dílo k něčemu přirovnat, asi by se mi to nepodařilo. Okrajově možná spadá do stejné kategorie jako Ten, kdo stojí v koutě, ale jinak je úplně jiné. Patrick Ness si otevřeně dělá legraci z toho, jak snadno by mohl zabřednout do „stereotypu“ výjimečnosti, a ve světě kde se odehrává invaze nám servíruje docela normální každodenní problémy teenagerů. Na těch ostatně stojí celý děj.

Jak už jsem nakousla výše, postavy nejsou žádní vyvolení. I když se jim za zády odehrává apokalypsa, ony se drží reality ne příliš tak odlišné od té naší. Spojují v sobě tak dva žánry, a to naprosto unikátním způsobem. Třeba Mikey, hlavní hrdina, který neví, jak oslovit dívku, která se mu líbí, jako maturant řeší známky, vysokou, i jiné katastrofy. Ale nenechte se mýlit, ačkoliv v životě tápe stejně jako my, má své zvláštnosti. A není sám.

A v ten moment se mezi stromy objeví jeden z hipsterů. Utíká tak rychle, že se za ním sako ze sekáče jenom třepetá. Postrčí si módní brýle se širokou černou obroučkou na nose a přežene se kolem, asi tak padesát metrů od nás.

Upřímně je pro mě těžké celou knihu nějakým způsobem shrnout. Patrick Ness vystavěl dva naprosté protipóly – bláznivou a za normálních okolností překombinovanou fantasy, pak taky pár normálních životů a teenagerských strastí… Ve finále se dá kniha považovat za zesměšnění toho, co pro nás dnes znamená heroismus a myšlenky, že ne vždy potřebujeme být klasickými hrdiny, abychom jimi opravdu byli. Jestli víte, jak to myslím. Pochopitelně nebudu říkat, že mě kniha naprosto dostala, protože pár hluchých míst se našlo, ale co mohu říct s určitostí, je, že jsem tak (ne)originální knihu už dlouho nečetla. A ještě mnohem déle jsem z ničeho nebyla tolik zmatená.

Abych to nějak uzavřela, My ostatní tu prostě žijem bylo velmi zvláštní čtení. Obyčejně, když něco takového o knize řeknu, znamená to, že to, že mi autor na podnose naservíroval něco, co tiká, vydává podivné zvuky, chrlí cukrovou vatu a plive duhový vodotrysk. Tentokrát bych to ale spíš zařadila do kategorie „to je tak divný, až je to vlastně boží“. Jak můžete vidět výše, plné hodnocení jsem knize nedala, protože jak jsem již psala, hluchá místa se našla. Ve své adoptivní péči si ji ale ponechám a dál ji rovněž doporučím.

Komentáře (0)