Nežít jen pro sebe

recenze

Nežít jen pro sebe (2012) / Matematicka
Nežít jen pro sebe
Knižní rozhovor s Táňou Fischerovou vyšel v nakladatelství Portál hned dvakrát – a to v letech 2002 a 2012. Já jsem se k němu dostala až teď. I dnes ale ještě může být zajímavým čtením.

O Táně Fischerové jsem věděla jen to, že je herečka, má tělesně postiženého syna a kandidovala na prezidentku ČR. To vše je pravda, ale z rozhovoru jsem se k tomu dozvěděla mnoho podrobností.

V některých názorech zastávám jiné postoje, ale se základním důrazem na mravnost a duchovní prožívání života s Táňou Fischerovou souhlasím:

"V letu času se buď držíte vlnek času, nebo se ponoříte kamsi do hloubky. Člověk si může říct: „Ne, mě tohle nezajímá, to jsou jen řeči intelektuálů.“ Se svědomím se ale člověk rodí. Někdo ho hodně potlačí, ale ono v určitých okamžicích života probublá nahoru. Najednou člověk, i když neví proč, není šťastný, je opuštěný a neumí sám se sebou vyjít."

Dozvěděla jsem se víc i o její charitativní činnosti a činnosti v Poslanecké sněmovně ČR. Velice zajímavý byl pohled obyčejné, poctivé ženy, která vstoupila do parlamentu – a to i s odstupem času, v době, kdy už řešíme jiné, často závažnější problémy:

"Ano, je to krok do jiného světa. Je to svět sám pro sebe a myslím, že hodně poslanců za nějaký čas ztratí kontakt se skutečností. Pamatuju si, jak jsem jednou odcházela ze sněmovny unavená a zničená, protože jsem zase něco prohrála. Monika mě chtěla potěšit a řekla mi: „Nebuďte smutná, vyjděte ven z akvária sněmovny a podívejte se na lidi, co chodí okolo. Jsou veselí a bezstarostní. To je skutečnost a realita, ne to, co je ve sněmovně.“ Já jsem jí na to tenkrát řekla: „Lidé jsou bezstarostní, protože ještě nevědí, co jsme jim právě připravili. Až na to přijdou, už se smát nebudou.“ Po celou tu dobu, co jsem byla v poslanecké sněmovně, jsem se ptala, kde se berou některé návrhy zákonů, některé paragrafy, které jdou proti účasti občanů ve veřejném životě? Zákony, jež omezují tvořivost, nebo třeba zdravotní péči, atd. Dnes se už ani neskrývá, že za tím jsou především velcí ekonomičtí a mocenští hráči, také různí lobbisté a zájmové skupiny, které přímo přes své právníky připravují celé zákony nebo jejich části. Popřípadě přes „své“ poslance pozměňovací návrhy. Proto občanská společnost většinou prohrává. Nemá v očích poslanců žádnou váhu a nemá žádnou moc. Přišla jsem na to, že jednání o jednotlivých zákonech by se měla odehrávat podobně jako tripartita. Musí v nich mít váhu všechny složky, kterých se zákon týká. Ne tak, jak to chodí dnes, kdy se jedna část – veřejnost – vyřadí a ta druhá má své poslance, kteří s vědomím a pomocí svých stran prosadí zájmy mocných. Tato jednání se musí odehrávat veřejně. Ve sněmovně už si nikdo neuvědomuje střety zájmů, protože to většina považuje za realitu. Já jsem například nedovedla pochopit, jak mohl být zpravodajem zákona o obnovitelných zdrojích i o dalších podobných Oldřich Vojíř, který tehdy seděl přímo v dozorčí radě ČEZu. Samozřejmě, že nebyl nestranný, ale správně to vůbec neměl jako zpravodaj dostat. Nejen, že to nikomu z poslanců nevadilo, ale dokonce jim to nepřišlo nepatřičné. Naopak argumentovali tím, že té problematice rozumí. Člověk si tak snadno zvykne na jakési křivé zrcadlo a už nevidí celou realitu."

Díky jejím vzpomínkám jsem si mohla připomenout i Sváťu Karáska, který v těchto dnech zemřel. Táňa s ním totiž v letech 2002–2006 sedávala v jedné poslanecké lavici:

"Myslím, že v okamžiku našeho vstupu do politiky v roce 2002 byla obecně cítit naděje, že Vladimír Špidla jako předseda vlády vrátí věci k normálu a odřízne se od opoziční smlouvy. Proto vyhrál volby. To se pak i stalo, ale Vladimíra Špidlu nakonec shodili vlastní lidé a nastala éra Stanislava Grosse. To už začaly nové skandály, které vedly k pádu Grosse a příchodu Jiřího Paroubka do čela vlády. Atmosféra ve společnosti i v politice se začala prudce zhoršovat. Václav Klaus na Hradě dával najevo své politické sympatie a bylo čím dál těžší cokoli prosazovat. Ve sněmovním sále vládla často atmosféra nenávisti mezi pravicí a levicí. Nebylo to příjemné období. Sněmovní zaměstnanci mi říkali, že takhle nehezká, napjatá a agresivní atmosféra tam ještě nikdy před tím nebyla. Po mém odchodu se to ještě zhoršilo a teď už ti zaměstnanci zřejmě ani nemají slov. Jako bychom se stále potápěli hlouběji a hlouběji ke dnu."

Celý rozhovor na mě působil jakýmsi neuspořádaným dojmem, kdy se přebíhalo od jednoho tématu ke druhému. Někomu ale takový druh rozhovoru může vyhovovat. V názorech na mnohá témata s Táňou Fischerovou nesouhlasím (např. alternativní medicína, vztah politiky a ekonomiky), ale přesto bylo inspirativní podívat se na taková témata i pohledem někoho jiného. Co jí nemůžu upřít, je určitá poctivost v názorech a činech, která je dnes poměrně vzácná.

S čím se mohu bez problému plně ztotožnit, je životní krédo Táni Fischerové, které dalo knize i název:

"Život žitý jen sám pro sebe a pro vlastní štěstí je ztracený. Opravdu je třeba vnímat Masarykovo „žít také – sub specie aeternitatis – z hlediska věčnosti“. To je to nejdůležitější. Vnášet hodnoty věčnosti do přítomnosti. Tvořit s druhými a pro druhé. Nežít jen pro sebe."

Komentáře (1)

kniha Nežít jen pro sebe recenze

broskev28
23.03.2021

Děkuju za zajímavou a upřímnou recenzi - mám paní Fišerovou ráda, četla jsem jednu její knihu a soudím, že Vaše postřehy jsou trefné. Ovšem ten "ponor do hlubin" nezní příliš optimisticky, a to se od té doby mnohé změnilo, obávám se však, že nikoli k lepšímu . . .