Nemám žádné jméno

recenze

Nemám žádné jméno - Dagmar Hilarová

Ukradené dílo oceněné třemi literárními cenami. Vydáno na doporučení Oty Pavla.

Dojemný příběh zachycující skutečnou událost o krutém životě vězňů koncentračního tábora zaujme a ohromí nejednoho čtenáře. V této napohled drobné a uzounké knížečce se skrývá opravdu velice silný příběh doslova ohromných rozměrů, který s sebou přínáší nevyslovené poselství... Příběh plný útrap a krutosti doby, ale i přátelství, lásky a radosti, která příchází i pro zdánlivé maličkosti, které jsou pro mnohé z nás dnes již naprostou samozřejmostí. Vše, co se v této výjimečné knize událo, jistě nemůže nechat čtenáře chladným.

(Obálka knihy stažena zde.)

"Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem, a že se moje hvězda dotýká hákového kříže..." (19)

Autobiografický příběh Dagmar Hilarové pojednává o nelehké době, kdy Dagmar jako patnáctiletá dívka strávila za druhé světové války přes dva roky v terezínském koncentračním táboře.
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

"Dnes jsem se svěřila Lianě, že si píši deník. Slíbila, že jej předá mé matce, kdyby se se mnou něco stalo." (76)

Tak trochu jiné dospívání
Při čtení se čtenáři naskytne nejedna příležitost zamyslet se nejen nad daným tématem, ale také nad životem samotným. Jak už jsem zmínila, jedná se o opravdu velmi silný příběh. Kniha ve mě vyvolala neuvěřitelné množství emocí, od strachu po nenávist, našly se takové, které jsem občas ani nedovedla popsat, tak moc na mě příběh zapůsobil.
Je dost možné, že kniha na mě tolik zapůsobila právě proto, že autorka v době, kdy se její příběh odehrával, byla zhruba v mém věku, proto jsem se do sledu událostí dokázala lépe vcítit. To však neznamená, že pro starší generace čtenářů by příběh neměl být tak působivý jako pro dospívající.

"Svět je jeden velký ranč a život nosí kolty zatraceně nízko. Označkovali nás jako dobytek. V předsíni visí můj starý plášť a připadá mi cizí. Nemám odvahu jej obléknout a vyjít na ulici. Snad si časem zvyknu. (18)

Při čtení se čtenáři naskytne nejedna příležitost zamyslet se nejen nad daným tématem, ale také nad životem samotným. Jak už jsem zmínila, jedná se o opravdu velmi silný příběh. Kniha ve mě vyvolala neuvěřitelné množství emocí, od strachu po nenávist, našly se takové, které jsem občas ani nedovedla popsat, tak moc na mě příběh zapůsobil.
Je dost možné, že kniha na mě tolik zapůsobila právě proto, že autorka v době, kdy se její příběh odehrával, byla zhruba v mém věku, proto jsem se do sledu událostí dokázala lépe vcítit. To však neznamená, že pro starší generace čtenářů by příběh neměl být tak působivý jako pro dospívající.

"Když nastupoval do vlaku, zamáčkla tajně slzičku a dlouho, dlouho mávala. (48)

Česká kniha, která nebyla přeložena do češtiny
V knize se dozvíme mnohé o ukradeném autorství příběhu a také o usilovné snaze paní Hilarové o vydání knihy v její rodné zemi. Bohužel, sama autorka se svého přání a snu, tedy vydání knihy v Čechách, nedožila, ovšem její syn, Evžen Hilar, své mamince toto velké přání splnil alespoň dodatečně a tak zde konečně po mnoha letech mohla kniha vyjít. Kniha Nemám žádné jméno je také doprovázená množstvím fotografií, které s příběhem přímo souvisejí. Mimo jiné se na fotografiích nachází nejen sama autorka, ale i jiné postavy jejího vyprávění, vše je pak doplněno záběry, které zobrazují přímo samotný Terezín. Další zajímavostí jsou autorčiny básně, které doplňují samotný děj knihy a u kterých mě velmi mrzí, že jsem je neobjevila dřív. Je to pro mě opravdová poezie a paní Hilarová v mých očích stoupla na vysokou úroveň a příklad opravdového autora a spisovatele.

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ★ ★

Komentáře (0)