Nemám žádné jméno

od:


KoupitKoupit eknihu

Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/11_/118204/nemam-zadne-jmeno-118204.gif 4.489
Žánr:
Romány, Válečné, Literatura česká
Vydáno:, Fragment (ČR)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Přidat komentář
Alysa
23.04.2018

Těžko se mi hodnotí knihy, které líčí hrůzy z druhé světové války a ještě hůř se mi hodnotí, pokud se mi tak úplně nelíbily. Ale i přesto, že je tato kniha deníkem mladé slečny, která si prožila pár let v Terezíně, nemohu dát plný počet hvězd. Po celou knihu mě překvapovalo, s jakou lehkostí je to psáno. Celou dobu mám za to, že osudy lidí v těchto místech byly strašné, autorka zde ale Terezín popisuje jako nějaký tábor, kde se měli jen trochu hůře než doma.

Při představě, že si tuto knihu přečte dospívající dítě, které doposud nemá mnoho informací o tom, jak příšerná tato doba byla, může podle vyprávění paní Dagmar usoudit, že to vlastně zas taková hrůza nebyla.

Chemiczka
21.11.2017

Tahle útlá knížka v sobě nese tak obrovské poselství a sílu, že vydá ze několikset stránkový román. Velmi mě zaujala skutečnost, že se v životě Dáši objevila rodina Popperových, které jsem vždycky považovala za románové postavy z knížek Oty Pavla, ale teď se pro mě stali skutečnými.
Z počátku jsem trochu nechápala, proč se vede tak obrovský boj o autorství, vždyť moc nezáleží na tom, kdo je uvedený na obálce jako autor, jde přeci především o to, aby se příběh dostal mezi čtenáře a tak se mohla šířit osobní zkušenost přeživší holokaustu. Až po dočtení poslední stránky jsem pochopila, jak moc to pro paní Dagmar bylo důležité, opakovalo se přesně to co ji kdysi udělali nacisti, sebrali jí jméno. Když už v životě ztratíte domov, vzdělání, rodinu, to poslední co z Vás dělá člověka je Vaše jméno. A když ztratíte jméno už prostě nejste!!

marwinmh
20.10.2017

Moc ráda čtu příběhy dle skutečných událostí a tento, ač oproti jiným tak krátký, živě vypověděl a vykreslil hrůzy let, ne až tak dávných. Hrůzy, které se neměly stát tehdy a neměly by se stávat ani dnes :-(
Líbí se mi, že v takto krutých časech mnozí lidé v koncentračních táborech nepřijali slepě svůj osud a nerezignovali na život - dál bojovali, dál se vzdělávali (tajně), "slavili" svátky, navazovali přátelství či dokonce našli spřízněnou duši.

veronie
27.09.2016

Mám ráda knihy, které se zakládají na pravdě a tak i do této jsem se s chutí pustila. Téma je velmi smutné. Je strašné, co všechno museli lidé v té době prožít a vydržet. Jediné hezké co toto všechno hlavní hrdince přineslo je spřízněná duše a láska.. Co se týká uloupeného autorství, je to nechutné. Už jen kvůli obsahu knihy je to velmi neuctivé a ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy..

cecetka
07.08.2016

Krasna kniha. O to krasnejsi, ze se jedna o skutecny zivotni pribeh. Nikdo z nas si nedokaze predstavit, jake to muselo byt utrpeni. A v jinych lagrech to asi bylo mnohem horsi.
Je dobre, ze se takove knihy stale vydavaji. A ctenari by je meli cist stale dokola, aby ty hruzy neupadly v zapomneni.
Za me 5*. Kniha je navic doplnena fotografiemi, coz jeste vice priblizuje zivot v Terezine.

Mruskulka
22.02.2016

Tyhle knihy nemůžou nechat člověka klidným a i toto svědectví mě dostalo. Je odporné, že tohle dílo nějaká holanďanka vydává za své, jsem ráda, že se autorce splnila poslední vůle a kniha byla vydána v češtině. Je k neuvěření, že i přesto, jaké tam byly podmínky, v knize je mnoho optimismu.

miri.f
18.02.2015

Knihu jsem přečetla před malou chvílí a mísí se ve mně nejrůznější dojmy, kterých jsem nyní plná. Jsem ohromena, pobouřena i dojata. Styl psaní básní, který autorka používá, mi je bohužel cizí, nicméně některými kousky mne i přes tento fakt skutečně oslovila - snad proto, že se v nich odráží každodenní chléb obyvatel terezínského ghetta, který si my, nezaujatí, ani po přečtení tisíce podobných publikací nebudeme umět skutečně představit. Je velká škoda, že se tato kniha ve své mateřské zemi dočkala vydání až příliš pozdě. A co si myslím o paní, která si dílo neprávem přivlastnila? Dle mého úsudku... Ukrást někomu jeho dílo je sprosté... ale živit se z cizího neštěstí a konat tak v souvislosti s problematikou holocaustu, to už je vrcholem bestiality. K lidem, kteří se stali obětmi holocaustu, ať už přežili či nikoliv, bychom měli chovat tu největší úctu, kterou v sobě máme.

Beatnice
15.01.2015

Velmi ctiva,text je prokladany ukazkami jeji poezie,ktera naprosto realisticky seznamuje s nastrahami zivota v lagru. Doporucuji si precist.

martina.riz
11.10.2014

Četla jsem jedním dechem.

vikaa
22.05.2014

Knížka, která popisuje skutečný život v Terezíně z pohledu mladého děvčete je velmi působivá. Ráda bych se dočetla, proč si nakonec autorka nevybrala ani jednoho ze svých ctitelů - ale to už by bylo na jinou knihu. Pobouřilo mě, že si moje oblíbená holandská spisovatelka přisvojila autorství knihy, které ji evidentně nepatří. Na druhou stranu se domnívám, že její "slavné" jméno pomohlo této knížce dostat se k čtenářům v Holandsku, Německu a jinde na světě. A tak se paradoxně s tímto příběhem mohlo seznámit mnohem více lidí, což je podle mého názoru bez ohledu na morálku Diekmann, to nejvíce důležité.

RoseDawson157
30.03.2014

Knihu jsem vyhrála v soutěži, za což jsem strašně vděčná a jsem ráda za tu možnost si ji přečíst. Připadala mi trochu jako tenčí Deník Anne Frankové. Už jen to, že si Dagmařinu knihu "přivlastnila" cizí spisovatelka mě dokázalo pořádně nakrknout a držela jsem jí palce v jejím boji za její vlastní práva na knihu. Jen škoda, že se nedočkala vydání v ČR. Jinak k samotnému příběhu, který jsem hltala, čekala co se z čeho vyvrbí, jak skončí její přátelé a rodina, koho si nakonec vybere. A jsem nadšená (z knihy) a vyděšená(z toho, že je to skutečný deník, skutečný příběh a skutečné osudy lidí, které se staly) ! Knížku mohu jedině doporučit, takové reálné příběhy by měl povinně každý přečíst, aby se předešlo minulosti.

Verousek
02.02.2014

Je to tenká kniha, ale přitom kolik toho dokáže člověku ukázat! Obdivuji autorku za všechno, čím si musela projít. Také mě překvapuje, že autorka dokázala popsat tolik šťastných chvíli, když se kolem ní odehrávali taková zvěrstva. Kniha rozhodně stojí za přečtení

pajatp
14.10.2013

úžasná kniha... zajímavé je, jak vůbec kniha vznikala...

cori
25.09.2012

Další z jedinečných svědectví o životě v terezínském ghettu. Velmi silné jsou autorčiny básně, které zachycují každodenní terezínskou realitu, plnou strachu, hladovění , obav z budoucnosti a smrti. Škoda, že se paní Hilarová vydání knihy v češtině nedožila.

asam
24.09.2012

Holokaust- osudy nevinných lidí nikdy nemůžou zanechat čtenáře lhostejného. Zde se jedná o dívku,která v Terezínské pevnosti nachází sama sebe,ve svých patnácti letech velmi rychle dozraje v dospělého člověka. Vlastně přeskočí bezstarostné mládí a dospívání. Za dva roky toho prožije víc než někdo za celý svůj život.
Ještě více než samotný deník z Terezína mě ovšem dojal osud celé knížky,Toto ukradené dílo bylo vydáno v českém jazyce poprvé po třiceti letech na doporučení Oty Pavla a díky synovi, který tím splnil matčino poslední přání. Holanďanka Miep Diekmannová nemá po stránce autorství s touto knihou nic společného. Vydavatelství Fragment vydává knihu v březnu 2012 po více než 50 letech od vzniku textu - na titulu je jméno jediné autorky - Dagmar Hilarové.