Něco lítá ve vzduchu...

recenze

Je zcela bez debat, že Hugh Howey se se Silem trefil do černého. Jeho chytlavý postapokalyptický román zbořil a zadupal do země většinu představ, co jste do té doby o tomto žánru měli. Jistě, téměř vyhladit lidstvo, to není maličkost, ale nacpat ty poslední zbytky do betonového válce pod zem, to už je teprve silná káva. Poněkud klaustrofobní, značně depresivní a nejvíc hrozivé, když na vás útočí ticho hlubiny.

No jo, jenže jak to vlastně všechno začalo? To je oč tu běží. Jak se někomu podařilo směstnat tolik lidí do tak šíleného místa, v němž bych si já osobně po týdnu rvala vlasy z hlavy, v dalších týdnech bych se po vzoru Ptáka Uličníka a kojota Vildy snažila projít ven skrz obří obrazovku, ukazující nehostinné prostředí venku a po pár týdnech bych si stopla expres s názvem „Volný pád“ z horního patra až do hlubin. Když má být člověk na dně, tak proč to nevzít absolutně do důsledku, že?

Turnus nás vrátí oproti Silu v čase značně zpátky, na druhou stranu se dnes ještě nemusíme tolik stresovat, protože pro nás se ještě stále jedná o budoucnost. Už jste se trošku uklidnili? Fajn. Tak vám vlastně vůbec neříkám, že ta budoucnost už se začíná sápat po klice ode dveří. A rozhodně nebude klepat.

Protentokrát budeme v čase lítat jako papíroví draci v podzimním větru a ještě k tomu skákat mezi sily jako splašené kobylky. Ale nemusíte se bát, že byste se ztratili. Místo toho se vám dostane naprosto důsledného vysvětlení, kde se vzala sila, kdo je postavil a proč a kdo měl koule, aby vyhladil lidstvo. Tedy až na pár tisícovek přeživších.

Připravte se na nekonečné kryogenické komory se zmrazenými účastníky turnusů v silu 1, pomalu stáhněte roušku z tajemství existence těch obřích betonových válců, potkejte nové hráče, stejně jako staré známé a staňte se svědky řízeného vyhlazování jednotlivých sil s tisíci smrtelníky uvnitř. Stiskem jediného tlačítka. Připravte se na život v silu. Zapomeňte na minulost. Tu si stejně nikdo nepamatuje. A nevzhlížejte ani k budoucnosti. Ta tone ve tmě.

Oproti prvnímu dílu se nám tempo poněkud zvolnilo, ale to je poplatné tomu, že pan Howey toho má setsakra hafo k vysvětlování, nehledě na to, že musí překlenout pár stovek let od osudného dne, kdy bagry poprvé zabořily lžíce do země a vytyčily místa budoucích sil až po den, kdy se Jules rebelantsky rozhodne, že zvysoka kašle na čištění a přejde přes kopec. Nicméně nemůžu říct, že by děj ztratil na chytlavosti. I když je pravda, že nové postavy jsem si neoblíbila tolik jako ty staré, na druhou stranu jsem skoro zamáčkla slzu, když se objevila známá jména. A ten pocit, že tentokrát nahlížíte na známé události „ze zákulisí“, ten za to taky stojí.

Začátek je tedy trošku rozvláčnější, ale pak už do toho Hugh začne šlapat, jak jsme u něj zvyklí a na konci jsem si jen mírně vztekle povzdechla, kdyže to, sakra, bude další díl? Prostě nazdar bazar, Turnus rozhodně nezklamal, dal mi odpovědi na hromadu otázek a já už se nemůžu dočkat, až se dozvím, jak to bude dál.

--- Helen!
Donald zaječel její jméno, až překřičel zástup. Otočil se a pokoušel se plavat proti přívalovému proudu vyděšeného davu. Anna a jeho sestra ho táhly dolů. Lidé snažící se dostat dovnitř ho tlačili shora. Donald byl násilím vlečen dolů do hlubin. Chtěl jít pod hladinu se svou ženou. Chtěl se utopit s ní.
„Helen!“
Bože, on si vzpomněl.
Vzpomněl si, co nechal za sebou.
Paniku vytlačil strach. Už viděl. Zrak se mu pročistil. Ale nedokázal vzdorovat tlaku nevyhnutelnosti.
Donald si vzpomněl na svůj rozhovor se senátorem o tom, jak to všechno skončí. Vzduch byl nabitý elektřinou, on měl na jazyku pachuť mrtvého kovu, kolem něj stoupala bílá mlha. Pamatoval si většinu knihy. Věděl, co tohle je, co se děje.
Jeho svět byl ten tam.
A nový ho spolkl. ---

Komentáře (0)