Návrat klasického velkého románu

recenze

Alias Grace (2018) / GreenMagritte
Návrat klasického velkého románu
Alias Grace je román inspirovaný skutečným příběhem mladičké služebné Grace Marksové, která se roku 1843 zapletla do vraždy svého pána Thomase Kinneara a jeho družky Nancy Montgomeryové. Grace jako zázrakem unikla šibenici, na které ale skončil sluha James McDermott, který byl označen jako spolupachatel těchto vražd. Názory na případ Grace Marksové, resp. její viny či neviny rozdělovaly společnost ještě několik desítek let potom, co byla uvězněna v Kingstonské věznici. Právě sem za ní přijíždí doktor Simon Jordan, jehož hlavní zájmem jsou duševní choroby a jejich zkoumání. Pomocí originálních metod se snaží vyzdvihnout z hlubin Graceiny vzpomínky na osudnou tragédii a přijít na kloub tomu, zda skutečně spáchala tento ohavný čin, nebo je nevinná.

Margaret Atwoodová si jako téma svého nejnovějšího románu vybrala poutavý historický příběh, který se svojí typickou literární pečlivostí a citlivostí využívá nejen k mnohovrstevnatém exkurzu do 1. poloviny 19. století, ale také k zobrazení tehdejšího postavení žen. Sledujeme Grace jako mladé děvče zápasící o své místo na slunci, její strastiplnou cestu z Irska, chudobné rodinné poměry i první začátky v novém světě. Atwoodové se mimořádně daří vylíčit běžný život žen z nižších vrstev kolem roku 1830 - 1845. Líčení toho, jak vypadal každodenní život služebných včetně popisu jejich skromného majetku a drobných detailů (třeba toho, jak často si myly vlasy, nebo jakými vzory vyšívaly přikrývky) je zkrátka dechberoucí. S odstupem času jsem si také uvědomila, že na mě kniha zapůsobila i jakýmsi nevyslovitelným ženským sdílením. Ať už pasážemi o ručních pracích - které jsou skrytým leitmotivem celé knihy - v nichž je kromě drobných ženských stehů zachycen i čas a život, jakož i pasážemi o nespravedlivém zacházení s ženami, které jsou jen hračkou, kterou je třeba po otěhotnění ihned opustit a zanechat vlastnímu osudu. Zatímco mužova pověst zůstává neposkvrněna, žena je vždy „od přírody“ vinna, což je nemálo příčinou její fyzické či společenské smrti.

Samo vyprávění Grace je velmi klidné, což vytváří nevšední kontrast k tragickým událostem, k nimž mělo dojít. Sám čtenář je vystaven působení jejího vyprávění a tvoří si o něm obrázek sám. Doktor Jordan je jakýmsi prostředníkem, který se snaží najít pravdu. Ocenila jsem, že autorka se samotné odpovědi alibisticky nevyhýbá, přesto je však cítit, že nad příběhem jakož i nad životem samým se vznáší jakási vyšší pravda. Snad boží spravedlnost, kterou nelze popřít, protože v lidském světě se absolutní pravdy stejně dobrat nelze.

V románu je celá řada drobných odkazů a skrytých rovin. Jsou to třeba častá biblická jména hlavních protagonistů, přičemž samo jméno Grace odkazující k milosrdenství, slušnosti a modlitbě do příběhu až osudově zapadá. Autorka také prostřednictvím románu ukazuje, že manipulativní techniky, jakož i nechutné zpestřování faktů obludnými výmysly byly vlastní médiím již v první polovině 19. století a nejedná se tedy pouze o moderní záležitost.

Příběh plyne velmi přirozeně a poklidně, pozorný čtenář si zatím vším však uvědomí autorčinu velkou erudici a více než pečlivou přípravu historických reálií, včetně nastudování tehdejšího stavu zkoumání duševních chorob, i společenských trendů v podobě mesmerismu, vyvolávání duchů či neurohypnotismu. Celkový dojem umocňují citace z děl autorů 19. století i dobových zdrojů (s čímž si velmi citlivě poradil překladatel Petr Pálenský). Atwoodová skutečně potvrdila, že literatura 19. století si zaslouží velkou pozornost a stále je velkým zdrojem inspirace. Nemohu nezmínit celkovou vizuální úpravu románu včetně nádherné odvážné obálky. Ano, takové knihy chci v knihovně. Vydání je velkorysé a za tu cenu opravdu stojí!

Od Margaret Atwoodové jsem četla před pěti lety dvě knihy: Z hlubin a Příběh služebnice. A společně s Alias Grace jsem si jen potvrdila pocit, že autorka píše vždy tak trochu jinak. Zatímco Příběh služebnice mne nezaujal, snad proto že už jsem četla příliš mnoho lepších dystopických románů, u knihy Z hlubin tomu bylo přesně naopak. Složitý román o hledání duševní rovnováhy oplývající odkazy k národu, mytologii, tělesnosti, panenské přírodě i k domovu jsem docenila sice až po delším čase, ale zanechal ve mně pocit, že jsem četla něco výjimečného. Bylo pro mne velkým zklamáním, když si Nobelovu cenu za literaturu odnesla v roce 2013 Alice Munroová, která společně s Margaret Atwoodovou sice patří k nejvýznamnějším kanadským autorkám, ale čtení její sbírky povídek Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel pro mne bylo vyslovené utrpení.

Alias Grace je pro mne doposud nejlepším autorčiným románem, který se četl jedním dechem. Románem, který propojil atraktivní příběh s hlubším bádáním o lidském vědomí, vině, soudu a tajemství osudu. Románem, který tichou skromností a citlivými a propracovanými odkazy převyšuje většinu soudobé literární produkce, která staví na vykonstruovaných příbězích, dramatech a nicotném sdělení. Alias Grace odkazuje na klasický velký román v tom nejlepším slova smyslu.

Komentáře (1)

kniha Alias Grace recenze

Kateřin-a
21.02.2019

Alias Grace bych si určitě ráda přečetla. Od Atwoodové jsem četla kromě zmíněných Z hlubin a Příběh služebnice také Stan. Ne všechno mě zaujalo. Její nový počin ale vypadá, že to zas bude něco trochu jiného. Už se těším. Děkuji za recenzi!