Když chce rodič pro své dítě "jen to nejlepší"

recenze

Vše, co jsme si nikdy neřekli (2016) / GreenMagritte
Když chce rodič pro své dítě "jen to nejlepší"
Románový debut americké autorky hongkongského původu Celest Ng (narozena 1980) získal řadu cen a v roce 2014 také titul Amazon Book of the Year Award. I u nás se o této knize hodně mluvilo, později i ve spojitosti s autorčiným dalším románem Ohníčky všude kolem, který vyšel v roce 2017 v edici Světová knihovna nakladatelství Odeon.

Příběh odehrávající se v 70. letech minulého století popisuje rasově smíšenou rodinu, která se vyrovnává s tragickou smrtí dcery Lýdie. Každý ze čtyřčlenné rodiny se snaží s touto událostí vyrovnat po svém.

Otec James Lee, potomek druhé generace čínských přistěhovalců si nejvíc přál, aby jeho dcera zapadla, měla kamarády a byla oblíbená. Sám tak reflektuje vlastní zážitky z dětství, kdy musel čelit rasistickým poznámkám, předsudkům a společenské izolovanosti, které v dospělosti vyvrcholily v odmítnutí přijetí na katedru dějin na Harvardu. Matka Marilyn si nejvíce přála, aby její dcera vynikla, stala se doktorkou či vědkyní a splnila její vlastní nesplněné touhy. Ona totiž musela čelit nepřízni okolí a nepochopení její matky, když se místo hodné manželky po vzoru 50. let chtěla stát doktorkou, což tehdy bylo stále velmi ojedinělé. Prvorozený bratr Nath měl svoji sestru Lydii rád a byl jí nejbližší, přesto často trpěl očividnou preferencí dcery Lydie na úkor jeho a sestry Hanny. Hanna je poslední z rodiny, a to doslovně. Nikdo se o ni moc nestará, přitom dívka touží po pohlazení, pozornosti a lásce obou rodičů, kteří se však citově angažují nejvíce právě do Lydie.

Po smrti Lydie se pevné společenstvo rodiny začne otřásat v základech. Minulost rodičů poodhaluje jejich smýšlení a ospravedlňuje způsob, jakým směřují svoje děti. Matka dceru neustále zaplavuje úkoly a knihami, aby ji připravila na budoucnost doktorky, kterou se ona nestihla stát ani po dvou pokusech. Její dynamika vychází ze vztahu s vlastní matkou, která toužila být „jen“ láskyplnou hospodyňkou čekající s večeří.

„V tom jí to došlo, jako by to někdo nahlas vyslovil: její matka zemřela a nakonec na ní bylo zapamatováníhodné jen to, že vařila. S tíživým pocitem pomyslela na svůj vlastní život, hodiny strávené přípravou snídaní, servírováním večeří, balením obědů do úhledných papírových sáčků. Jak je vůbec možné strávit tolik hodin mazáním burákového másla na chleba? Jak je možné strávit tolik hodin přípravou vajec? Volská oka pro Jamese. Natvrdo pro Natha. Míchaná pro Lydii. Na dobrou manželku se sluší, aby uměla zkrotit vejce na šest základních způsobů. Byla smutná? Ano. Bylo jí smutno. Z těch vajec. Ze všeho.“ (79)

Z Marilyn cítíme příkré odsouzení její matky, snad i proto, že nepřála sňatku s Asiatem. Marilyn se tak moc snaží ji popřít, až se nezdravě projektuje do své dcery. Ta však poslušně plní matčiny přání, jen protože touží po její blízkosti a lásce. Podobné projektování je viditelné i u otce ve vztahu k synovi Nathovi. James by si přál, aby jeho syn byl více sebevědomý a oblíbený, a viditelně synem za „nedostatek“ takových vlastností opovrhuje. Přitom si jen nechce přiznat, že jeho syn se chová stejně jako on sám. Rodiče na své děti nakládají vlastní břemena a nedokáží se smířit s jejich jinakostí, s jejich vlastím vidění světa.

„Napůl tehdy toužil Nathovi říct, že ví, jaké to je: když se vám smějí, když nikdy nezapadnete. Druhá jeho polovina chtěla se synem zacloumat, dát mu facku. Přetvořit ho v něco jiného. Když se později Nath ukázal moc slabý na fotbal, moc malý na basketbal, moc nešikovný na baseball, když si zjevně radši četl, hloubal v atlasu a civěl do svého hvězdářského dalekohledu, než aby si hledal kamarády, James si pokaždé vzpomněl na ten den v bazénu, na to, jak se v synovi poprvé zklamal, na tu první a nejbolestnější prasklinu ve svých otcovských snech.“ (85)

Celest Ng v knize rozpracovala hodně pozoruhodných motivů, o kterých bych si přečetla román klidně i o pár stovek stran delší. K tomu nejpovedenějšímu patří pohled na předsudky společnosti (jižanská dívka jako doktorka, Asiat jako učitel předmětu „Kovboj v americké kultuře“) a rasistickou předpojatost nejen v „klasickém“ vztahu Američani – Afroameričani. Pozoruhodné je i to, že na výkon a šanci vyniknout tu dozírá matka Američanka, zatímco asijský otec lpí na oblíbenosti a určité snaze zapadnout. V románu zaznívají také složité feministicky laděné otázky, třeba jak dosáhnout úspěchu a seberealizace a přitom neutonout v banalitě péče o rodinu. Jak tyto dvě zdánlivě (?) protichůdné náplně ženského života skloubit do vyvážené harmonie.

Románový debut Celest Ng mne zaujal více než Ohníčky všude kolem, kde bylo cítit, že mnohé motivy byly naroubovány do ladícího celku. V knize Vše, co jsme si nikdy neřekli je děj mnohem ucelenější a funguje mnohem lépe. Nelze však nevidět, že některé motivy jsou v obou knihách velmi podobné. Samotný styl autorky je čtivý a přitom literárně zajímavý, někdy však sklouzává ke sterilitě. Vztahy jsou vylíčeny jenom v tom, co nefunguje, což nutně vykresluje dosti depresivní obraz jedné americké rodiny. Z druhé strany to však může čtenář vnímat jako upřímné a drsné zobrazení rodinných vztahů, o nichž se jen málo kdo bojí mluvit nahlas a otevřeně tak, jak se to autorce povedlo ústy svých hrdinů. Protože v každé – i na oko dokonalé rodině – existuje mnoho, co jsem si nikdy neřekli.

Komentáře (0)

kniha Vše, co jsme si nikdy neřekli recenze