Naděje v dějinách: Spíše náročný rozhovor než pohodové povídání

recenze

Naděje v dějinách (2020) / Matematicka
Naděje v dějinách: Spíše náročný rozhovor než pohodové povídání
Rozhovor Martina Bedřicha s knězem Tomášem Petráčkem není jen nějakým „pohodovým povídáním o životě“ doplněném fotografiemi z rodinného alba. To by člověk možná v tomto žánru očekával a nic proti takovým rozhovorům. Ne že by tu na nějaké osobní vzpomínky nebo několik fotografií taky nedošlo, ale těžiště knihy je někde jinde. Tomáš Petráček je známý církevní historik, který se nebojí jako křesťan vystoupit i v médiích a má odvahu mluvit o církvi i kriticky, přestože k ní má jako její člen velkou úctu. Rozhovor s ním je myšlenkově velice nabitý a tematicky jasně rozčleněný do čtyř výrazných kapitol.

V kapitole Cesta dějinnosti uvažuje Tomáš Petráček nad dějinami jako takovými, nad rolí křesťanů v dějinách nad dějinami církve a nad dalšími otázkami.

V kapitole Cesta historika se už tázající Martin Bedřich od obecných otázek dějin přesouvá k osobní cestě Tomáše Petráčka jako historika. Přesouváme se k jeho rodnému kraji, studiu, profesní dráze a podobně. Mimo jiné také k tomu, jak církevní dějiny vyučuje:

Občas provokuju bohoslovce na hodinách nebo mladé kněze na různých setkáních, když jim říkám, že z pohledu církevních dějin je vynikající církevní představitel spíš výjimka, je to vlastně bonus. Ale církev a kněží musejí fungovat i se špatným nebo podprůměrným představeným. Služba evangeliu se přece nemůže vymlouvat na to, jaká je zrovna hierarchie. Mnozí mi později dávají za pravdu.
Hned druhým dechem se ale musí pořád opakovat to, co je z té historie také silně patrné, co vlastně způsobuje tu mou naději v dějinách: totiž že navzdory tomu, jak ta instituce často špatně vystupuje, jak ji mnohdy ovládají hloupí, primitivní, zlí lidé posedlí mocí, tak si nakonec evangelium a Boží milost vždycky najdou nějakou cestu.


V kapitole Cesta křesťana se Martin Bedřich ptá na víru a kněžství Tomáše Petráčka, na jeho cestu k nim a na to, kdo ho ovlivnil. V tomto oddíle mluví odvážně i o svých vlastních pozitivních i negativních zkušenostech s církví:

Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti.

V kapitole Cesty církve dnes se Tomáš Petráček zaměřuje na dvě témata, kterým se věnuje dlouhodobě, a to jednak na II. vatikánský koncil, jednak na osobu Josefa Toufara, kněze a mučedníka, neboť je postulátorem procesu jeho blahořečení. V rámci povídání o II. vatikánském koncilu se vyjadřuje i ke zkušenostem československé skryté církve a k jejich využití i pro současnost:

To, v čem je česká zkušenost sedmdesátých let unikátní, je, že promýšlí situaci, do které se Západ dostal později, totiž té hluboké, radikální sekularizace. Na Západě sice proběhla sekularizace jakoby dřív, už v devatenáctém století, ale v době po koncilu pořád ještě matrikově ta tradiční katolická lidová církev nějak existovala, a navíc to vypadalo, že se ji podaří udržet, nově aktivizovat, úspěšně proměnit. K tomu z už výše řečených důvodů nedošlo a Západ se nábožensky propadá stále hlouběji. A právě tito čeští teologové tohle v mimořádné intuici předjímají. Situaci naprosté absence náboženství ve společnosti, absence zkušenosti s vírou, elementární neznalosti náboženského jazyka a forem. A zároveň situaci, kdy věřící jsou už jen minoritou žijící v radikální diaspoře. Diskuse, kterou vedl Josef Zvěřina, Oto Mádr, Bonaventura Bouše, má podle mě pořád velký potenciál oslovit nejen znovu nás, ale i Západ. Kdyby se jejich myšlenky dostaly k papeži Františkovi a jeho spolupracovníkům, mohli by v tom určitě najít hodně impulzů, kterých by se mohly chytit pro současné teologické promýšlení situace církve. O to tragičtější je, že část české církve a jejích představitelů nechává toto dědictví úplně u ledu a místo něho živí takový polsko-maďarský identitární nacionalistický a tradicionalistický diskurz.

V úplném závěru knihy se pak věnuje postavě kněze a mučedníka Josefa Toufara. O něm už bylo napsáno několik samostatných knih, tady si ale můžeme přečíst osobní pohled Tomáše Petráčka. Stručně ho shrnuje takto:

A je přece zároveň povzbuzení pro každého člověka, který má pocit marnosti svého úsilí, konání dobra, nemá žádnou pozitivní zpětnou vazbu, nevidí výsledky, ale cítí, že nemůže jinak. Je to ujištění, že každý takový skutek má dosah do věčnosti a že přinese plody, i když to tak nemusí na první pohled vůbec vypadat. Pro mě je to nejsilnější na Toufarovi jeho potvrzení velikonočního tajemství Krista. To, čemu jako křesťané jen věříme, vidíme u Toufara ve zcela hmatatelné, ověřitelné, doložitelné podobě.

Kněz Tomáš Petráček je pro mě inspirativní osobností současné katolické církve, kterou sleduji dlouhodobě. Myslím, že knižní rozhovor s ním má potenciál oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak i lidi, kteří z nějakého důvodu stojí mimo katolickou církev, ale mají o otázky víry zájem.

Komentáře (1)

kniha Naděje v dějinách recenze

mirektrubak
09.06.2021

Moc hezké a výstižné shrnutí velmi zajímavé knížky! Děkuji za Vaši recenzi, těšilo mě si ji číst.