My nejsme my

recenze

Jsem manželem, otcem, univerzitním profesorem, vědcem. Miluji svůj život, rodinu i práci. Nedávno mi bylo padesát. Vším, čím jsem, toužím být i dál. Ale nebudu... Zapomínám, chřadnu… každý den o něco víc… Mám Alzheimera…

Strašák v podobě nejrůznějších nemocí visí nad každým z nás, aniž bychom si to povětšinou uvědomovali. Pokud se nám tato myšlenka nedere neodbytně v hlavě stále do popředí, zřejmě jsme (prozatím) ti šťastní, jež nejsou nuceni čelit chorobě tváří v tvář. Bohužel je ale budoucnost vždy plná otazníků. Literární prvotina Američana Matthewa Thomase s názvem My nejsme my nese prvky autobiografie a vypráví příběh o životě, rodinných poutech, vlastní hrdosti a osobním boji o možnost dát prožít svému nejbližšímu alespoň o den navíc s uvědomím, že „já jsem stále já“.

Román My nejsme my psal Thomas déle jak 10 let. Mapuje v něm životní osudy ženy jménem Eileen, dcery irských imigrantů žijících v New Yorku, a jejích nejbližších od 50. let minulého století do současnosti. Eileen jako přihlížející divák ne právě vydařeného manželství svých rodičů si už v dětství umanula, že v jejím dospělém životě nebude místo pro chudobu ani alkohol. Když se později provdala za mladého zapáleného vědce Eda, vypadalo to, že osud je jí nakloněn.

Jak už to tak bývá, ubíhající léta Eileen dávaly i braly. Některé sny se plnily, jiné troskotaly, a ty zbylé se postupně přetvářely… Každé situaci ale Eileen čelila s hlavou vzhůru; neslevit z vlastní hrdosti pro ni vždy bylo tím zásadním. Když se u manžela začnou projevovat mentální změny, a poté je mu diagnostikována Alzheimerova choroba, stojí Eileen před novou „výzvou“. Čelit chorobě s důstojností a držet jako rodina i nadále pospolu…

Začátek tohoto poměrně objemného románu působí chvílemi rozvláčně a trochu neuspořádaně. Úvodní kapitoly líčící Eileenino dětství a dospívání vás tak ani v nejmenším nepřipraví na to, co bude následovat. Matthew Thomas se totiž počáteční rozechvělosti rychle zbavuje a nachází vlastní stabilní vypravěčskou polohu, která vyniká smyslem pro detail, citlivostí a empatií. Postavy jsou charakterově velmi komplexní, přesto si ponechávají před čtenářem zjevný kus nevysloveného tajemství.

Postupem stránek nabírá příběh na emocích. Tím, jak Edova nemoc krůček po krůčku postupuje, je Eillen stále více odhodlána stát se hlavou i krkem domácnosti, přizpůsobovat rodinný život novým situacím, nepřestat se navzdory neúprosné realitě radovat z drobných zázraků všedního dne. Podstatným závažím jsou pro ni finance, k jejichž alespoň částečné stabilitě je třeba předjímat nejméně dva tahy dopředu. Thomasova předkládaná realita tak může být brána i za nepřímou kritiku nastaveného státního sociálního systému.

Ačkoli je román emotivní a občas u něj čtenáři pravděpodobně ukápne i nějaká slza, není prvoplánově sentimentální a nenajdete v něm laciná klišé ani umělé přibarvené efekty. Thomasovi zkrátka stačí psát čistě o tom, jaký opravdový život je, co se s ním stane, když do něj vstoupí těžká choroba, co může znamenat pojem „rodina“…

My nejsme my je vícevrstevný román o tom, kým jsme a kým bychom si přáli být. A zůstat… Přesvědčivě a citlivě napsaná výborná prvotina!

Komentáře (0)