Muzikant a Petr Pan

recenze

Bez rozloučení (2019) / Kikina182
Muzikant a Petr Pan
Nořin život nebyl jednoduchý. I přes své sny o univerzitě zůstala ve svém rodném městečku, kde vzala práci, která ji ani v nejmenším nebavila, aby se mohla starat o svého otce. Ale cítila se, jako kdyby jí někdo dusil. A tak, když potkala Jima, udělala něco bláznivého. Odjela s ním do Skotska.

Přestože to na první pohled vypadalo jako dobrý nápad, nakonec si uvědomuje, že i když je daleko od Ameriky, pořád není sama sebou a podřizuje se ostatním. Po době strávené ve Skotsku jako by jí nezbylo nic jiného, než lítost nad věcmi, které neudělala a vina za to, že po nich vůbec toužila.

Tedy až do chvíle, něž potká Aidana Lennoxe. Ten je úplně jiný, než Nora. Je starší a Noře přijde, jako by za jeden život prožil tolik věcí, že to až není možné. Z mnoha důvodu si od tohoto charismatického muzikanta snaží držet odstup, jenže se jí to nedaří. A vypadá to, že ani on se od ní nechce držet dál.

Příběh je vyprávěn v ich formě z Nořina pohledu a stejně jako u všech knih od Samanthy Young není nejmenší problém se do ní začíst. Příběh je svižný, ale zároveň není nijak rychlý. Sice mi přišlo, že v Bez rozloučení bylo o trochu víc popisů než v případě autorčiných předchozích knih, ale nebylo jich tolik, aby kniha začala být nudná. Naopak bych řekla, že v tomto případě přidaly témata knize na vážnosti.

Nejdřív mě příběh trochu zaskočil, protože první část je celá a o Nořině minulosti a o tom, jak se dostala do Skotska. Je skvělé, že autorka popsala její minulost a nevstoupila do příběhu někde uprostřed, ale i tak mi přišlo, že sto stran je zkrátka moc a autorka zbytečně zdržovala od toho hlavního příběhu.

Ale jakmile se příběh přesunul do Skotska, tak se rozjel a já se od knihy nemohla odtrhnout. V určitých věcech byl příběh podobný sérii Dublin Street, ale tohle nebyla pouze kniha zaměřená na vztah dvou hlavních hrdinů, ale šlo i o hledání sebe samotné a o to dát si život do pořádku. A přestože se mi romantická linka opravdu moc líbila, tak díky těmto „vedlejším“ tématům je kniha Bez rozloučení mnohem lepším příběhem než bez nich a rozhodně dokázala zapůsobit.

Nejvíc je v knize popsána hlavní hrdinka. Díky tomu, že knihu vypráví, není jasně vidět pouze její charakter, ale i nejhlubší myšlenky a emoce, které jí zmítají. A řekla bych, že z velké části je kniha tak dobrá právě díky tomuto.

Ani ostatní postavy však nejsou popsané špatně. Sice jim bohužel není vidět do hlavy, ale i tak si autorka dala záležet, aby je všechny představila v tom nejhorším i v tom nejlepším, čeho jsou schopné a jako obvykle všechno nevyzradila najednou, ale nechala jejich charaktery postupně odhalovat.

Opravdu jsem si zamilovala autorčinu sérii Dublin Street a musím říct, že Bez rozloučení je úplně jiná kniha. Ne v dobrém nebo špatném slova smyslu, protože tyhle dvě rozdílné série podle mě zkrátka není možné srovnat.

Ale přesto, že to není přesně to, co jsem čekala, tak na mě kniha opravdu zapůsobila a přesvědčila mě, že Samantha Young je jednou z mých nejoblíbenějších autorek oprávněně. Pokud vás tedy kniha zaujala, tak vám jí určitě moc doporučuji. I v případě, že vás její předchozí díla nezaujaly, protože tohle je něco stejného, ale zároveň něco úplně jiného.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Ikar.

Komentáře (0)

kniha Bez rozloučení recenze