Murakami opět natahuje pružinu naší fantazie

recenze

Také máte někdy pocit, že vám něco chybí? A to přesto, že máte celkem slušně placenou práci, hodnou manželku, manžela nebo partnera, příjemné bydlení a vlastně na nebi vašeho života nepluje jediný mráček? V tom případě se dost možná cítíte podobně jako Tóru Okada.

Tóru má vše, co jsem zmínila, přesto se jednoho dne rozhodne opustit svou práci, protože ví, že advokátní zkoušky nikdy nesloží a dělat poslíčka po zbytek svého života se mu nezamlouvá. Naštěstí má vnímavou a tolerantní ženu Kumiko, která mu umožní zůstat doma a starat se o domácnost, zatímco ona bude vydělávat na chléb. To vše do doby, než si mladý muž ujasní, kam se má jeho životní dráha dále ubírat. Idylka, nemyslíte?

Jenže se objeví ten pomyslný mráček. Ztratil se kocour. Ochlupený mazlíček s ironickým jménem po Kumičině bratru – Noboru Wataja – se už několik dní nevrátil domů. A pro manželský pár má kocour značný symbolický význam. Kumiko pevně doufá, že zvíře nalezne cestu zpátky domů. V opačném případě se obává následků.

A co začalo tak nevině, začne velmi brzy nabírat absurdní a surrealistické obrátky. Do děje vstupují svérázne osoby zahalené v husté tkanině tajemství. A jednoho rána, kdy Tóru pomůže své ženě zapnout šaty, přičichne k jejímu novému parfému za uchem a vypraví ji do práce, se jeho život změní od základů. Kumiko se totiž po vzoru kocoura nevrátí domů.

Murakami nám rozmáchlými gesty maluje obsáhlou fresku snových výjevů, prolínajících se světů a nevšedních postav a míchá do toho jemné tahy absurdna, doplněné melancholickými linkami osamělosti s bolestnými stíny lásky. Na tomto rozsáhlém obraze si můžete povšimnout záhadné vily oběšenců, vyschlé studny, továrny na paruky a nesmíme zapomenout ani na dramatickou scénu s japonskou armádou okupující Mandžusko.

Realita, vzpomínky, sny. To vše se mísí v jeden koktejl neopakovatelné chuti. Každá postava má své kouzlo a svou úlohu, která nemusí být na první pohled zřejmá. Všemožné imaginární světy se kolikrát tak úzce prolínají, že budete možná váhat, kde se zrovna nacházíte. Zapomeňte na nevinnost a podívejte se do tváře temnotě. Naslouchejte nově nalezeným přátelům, přestože jim je sotva šestnáct let. Nebojte se sestoupit až na dno studny. Zavřete oči, soustřeďte se, natáhněte ruku a projděte betonovou zdí do toho druhého světa.

Nechci vám lhát, tohle čtení rozhodně není pro odpočinek. Je to komplikované až běda, z postav se vám kolikrát zamotá hlava a mozek bude místy řvát „Už dost! Dej mi chvíli na odpočinek!“. Jenže z proudu tohohle příběhu se sakra těžko vystupuje. Když už jste jednou vstoupili, račte plavat.

Ztracený kocour a manželka, osamělý Tóru a podivná puberťačka May s nezdravou zálibou ve smrti. Ďábelský Noboru Wataja a jeho vypočítavý pomocník Ušikawa. Záhadné sestry Malta a Kréta Kanoóvy. Nadporučík Mamija, který přežil masakry v Manžusky i koncentrační tábor na Sibiři. A ještě další nezapomenutelné postavy vás budou provázet na této pozoruhodné cestě napříč realitami.

Co je sen a co skutečnost? Můžeme skutečně znát člověka, kterého milujeme? A co jsme schopni podstoupit, abychom ho přivedli zpět? A co jsme za to ochotni obětovat? Já se ptám a ptáček na klíček zatím dál natahuje pružinu světa.

---Píšeš, že chceš, abych na všechno zapomněl. Že chceš, abych tě nechal na pokoji. A zároveň na mě voláš odněkud z tamtoho světa o pomoc. Voláš z dálky a velmi slabým hlasem, ale já ho slyším za tichých nocí naprosto jasně. Je to zcela nepochybně tvůj hlas.---

Komentáře (1)

02.12.2014

Cleopatra

Samotná recenze na knihu je umělecké dílo. Po jejím přečtení mám neobyčejnou chuť začíst se do knihy samotné. Lákavě napsáno, umně naznačeno. Správně nadávkované lákadlo.