Mrazík s pendrekem v ruce

recenze

Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné (2021) 4 z 5 / Matematicka
Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné

V roce 2021 jsem se po mnoha a mnoha letech trochu neplánovaně dostala opět na pražský veletrh Svět knihy, který kvůli epidemii koronaviru probíhal místo v květnu na podzim. Ve Veletržním paláci v Praze jsem mohla strávit jen půl dne, ale využila jsem ho maximálně. Stihla jsem besedy se dvěma českými autory, jejichž knihy vyšly v roce 2021 v nakladatelství Prostor, s Alexandrem Mitrofanovem a Alešem Palánem.

Představení knihy Mrazík s pendrekem v ruce Alexandra Mitrofanova se účastnil i redaktor Českého rozhlasu Libor Dvořák, který se Rusku celoživotně věnuje. On pokládal knihu za velice podnětný příspěvek k tomu, jak dnes vnímat Rusko. Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu.
Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“. Takto například Alexandr Mitrofanov popisuje jednání současné ruské policie – a nejde o nijak ojedinělý incident:
Dne 5. února 2021 v devět hodin večer, dva dny po soudu s Alexejem Navalným, se v sibiřském Surgutu manželé Nina Lujanovová a Vener Nalikov vypravili na nákup. Došla káva, a protože Nina preferuje jen jeden druh, nešli do nejbližší prodejny, ale jeli autem dál do města, kde tato káva zaručeně byla. Rozhodli se, že nákup spojí s procházkou v tamním lesoparku.
Zaparkovali v okolí a vykročili po uklizené cestičce směrem k parku. Měli ale smůlu, dál už to technické služby nechaly být a přes závěje se jim brodit nechtělo. Tak se otočili a vydali se na zpáteční cestu. Jenže kolem jelo policejní auto a žena a muž se jeho posádce zdáli podezřelí.
„Žena a muž se nacházeli v místech, kde se předpokládají skrýše narkomanů, a chovali se podezřele, protože chodili po sněhu. Snažili se policejnímu autu uniknout,“ prohlásil šéf místní pobočky Vyšetřovacího výboru Vladimir Jermolajev. Záběry ze sledovací kamery v ulici však prokázaly, že to není pravda, manželé se chovali klidně a nikam neutíkali.
Jenže je napadlo, že se cestou zpátky k autu proběhnou. To nebyl šťastný nápad. Pár metrů před jejich vozem prudce zabrzdil žigulík, z něj vyskákali lidé v civilu a dva z nich nasadili Venerovi pouta. Nina se ještě stačila zeptat: „Co se to děje?“ A v další chvíli k ní přiskočil další mladík z této party a začal ji svlékat. Celá zkoprnělá si pomyslela, že se stali oběťmi banditů a že ji teď znásilní.
Dvaačtyřicetiletá Nina pak vyprávěla novinářům: „Odtáhla jsem se od něj a ptám se: Kdo jste? Řekl, že je od policie. Povídám: Představte se jaksepatří, ukažte mi legitimaci, řekněte, co chcete. On na to: Osobní prohlídka. A začal mi mačkat prsa. Opět mu povídám: Dejte ty ruce pryč. Představte se podle pravidel, jestli mě chcete prohlídnout. Zavolejte svědky. Dodržujte moje práva. Místo toho mě začal mlátit do hlavy a do tváře a já jsem upadla na zem.“
Nina měla chabé zdraví, předtím už podstoupila operaci lebky, prodělala mrtvici a navíc měla astma. Policajt ji praštil přesně tam, kde jí chyběl kus lebky. Ztratila vědomí, a když přišla k sobě, měla strach, že to nepřežije.
Manžel jí pomoci nemohl, přikovali ho k autu. Nina ležela a policajt pokračoval v metodickém bití. Křičela: „Nebijte mě do hlavy, jsem po operaci!“ Tak ji prudce zvedl a praštil jí tváří o auto. Lékaři pak konstatovali otřes mozku, poškození bederní páteře, pohmoždění lebky a tváře, pohmožděniny hrudníku a břišní stěny. Bití ale pokračovalo. Nina to už ovšem téměř nevnímala, byla jako v mlze.
Nakonec druhý policajt, který tento masakr předtím pozoroval od znehybněného Venera, řekl: „Tak už ji nech.“ Byl to hodný policajt, který pracoval v páru s tím zlým. Před Ninou se dokonce za toho zlého omluvil. Potom oběma policajtům došlo, že s drogami nemají tito dva lidé nic společného. Ninu hodili do jejího auta, hodný policajt zavolal záchranku a odjeli, aniž počkali na doktory.


Alexandr Mitrofanov nabízí mnoho různých pohledů do historie Ruska. Vybírám jeden z nich, z doby komunismu:
Zatímco duševní vývoj bezpartijních byl bolševiky dočasně puštěn ze zřetele, uvnitř samotné Strany probíhaly těžké poziční boje o ovládnutí ústředních orgánů a aparátu. Základ položil Lenin v roce 1921, kdy inicioval na 10. sjezdu VKS(b) přijetí rezoluce, která zakazovala ve Straně existenci jednotlivých frakcí. Jinými slovy názory, které neodpovídaly schváleným usnesením vyšších orgánů, se od této chvíle považovaly za nelegální a jejich nositelé museli být pokáráni, případně politicky zlikvidování. Zatím ještě jen politicky.
Dvacátá léta v bolševické straně proto proběhla mimo jiné jako nekonečné vyřizování vnitrostranických účtů, vzájemná obviňování z frakční činnosti, obhajoby svých pozic a následná pokání a (znovu)přijetí (zatím ještě) zpět do lůna Matky Strany. Zároveň se také zaběhla praxe posílání potrestaných členů a funkcionářů do vyhnanství podle vzoru, jaký uplatňovala carská moc před únorem 1917 vůči bolševikům a dalším opozičníkům. Jen to nebyla vždy Sibiř, často šlo o násilné vysídlení do menších provinčních městeček v jiných oblastech Ruska. A také stále ještě existovala možnost návratu.
Stalin postupně uskutečňoval vnitrostranické operace, které měly za cíl nastolení jeho ničím nezpochybňované vlády nad Stranou a celým Sovětským svazem. V roce 1928 bylo již jasné, že novým carem (ač samotný ten výraz byl mimořádně těžce trestané tabu) je on. Stalin se tedy odhodlal k další operaci, kterou označil jako „veliký přelom“. NEP byl zrušen. Země se vracela do zkamenělé podoby, kdy se každý pohyb musel odsouhlasit ústředními orgány, které osobně řídil soudruh Stalin. Začal kult jeho osobnosti.
Osudy mas venkovského obyvatelstva, které stále ještě tvořilo většinu v zemi, byly opět změněny shora. Stalin vyhlásil dva základní směry vývoje země: industrializaci průmyslu a kolektivizaci zemědělství. Pro venkovany to znamenalo naprostou a násilnou destrukci jejich života. Obrovské průmyslové projekty naplánované Stalinem by za normálních okolností neměly žádný reálný fundament. Země nedisponovala ani příslušnými stroji, ani závody, které by je mohly vyrábět, ani odborníky, kteří by dokázali řídit výstavbu, ani dostatkem kvalifikované výrobní síly.
Pro čtenáře této knihy už nebude překvapením, jak se zachoval Stalin a další bolševici ve vedení. Rozhodli se podle mentálního stavu většiny v zemi správně a s přísnou logikou. Zvolené schéma bylo nejen jednoduché a odpovídalo tradicím, ale také nevyvolalo žádné nepochopení širokých mas. Vždyť úplně stejně, s podobnou neúctou k životu milionů lidí a ďábelskou energií překračující všechny myslitelné hranice lidskosti se historicky nedávno zachoval Petr Veliký.


V závěru knihy shrnuje Alexandr Mitrofanov pohledem na Rusko jednoho z obyvatel Ruska, blogera středního věku:
V lednu 2021 zveřejnil na své facebookové stránce bloger Alexej Beljakov, který, jak brzy zjistíte, nepatří k mladé generaci, své vyznání. Mně přijde tak přesné, pokud jde o pocity velkého počtu přemýšlejících Rusů, že ho přeložím celé.
„Stručně a k věci: Teď už nebudu oponovat mým starším dětem, nebudu s nimi debatovat, pokud se rozhodnou, že odsud odejdou. Ať jedou, když budou chtít. Dokonce i můj věčný přiblblý optimismus, široký jako step, zavál v posledních letech těžký sníh.
Jsou to časy triumfující podlosti. Časy vykalkulované krutosti.
Ano, žil jsem mnoho let za socialismu, který byl teskný a bezvýchodný. Viděl jsem všelijaké lidi. Zbabělé úředníky, hbité aktivisty, dokonce jsem potkával přesvědčené komunisty, i když to zní legračně. Jednou, v osmdesátých letech, mě sebrali na mítinku a na policejní stanici mě dostal na starost nějaký major.
Nepotkával jsem ale otevřené darebáky, kteří by s úsměvem přiznávali, že jsou cynická svoloč a nestvůry. Propagandisté v televizi produkovali hněvivé jiskření, ale častěji působili spíš nudně než hnusně. Ten major byl jenom skleslým majorem, který jasně chtěl jít domů, a ne mlátit tyhle mladé demonstranty. Snadno pustil i mě i mého přítele.
Teď je to jiné. Jsou to časy triumfující podlosti. Časy vykalkulované krutosti.
Teď jsme na takovém stupni hnusu, že pološílené postavy z Dostojevského jsou v porovnání s tím jenom figurky z večerníčku.
Ano, vím, že tahle pakáž chcípne nebo se navzájem uškrtí a že to bude poměrně brzy. Ale proč by měly moje děti ztrácet léta života čekáním, než se to stane?
Žumpa je taky to, že tuto podlost a krutost mnozí nejenže schvalují, oni ji radostně vítají. Doslova jásají a tančí. Tito lidé mají radost, když se šikanuje, ponižuje, bije. Ta radost je upřímná. Nevím, co dál s těmito lidmi. Vždyť žijí vedle mě, mluvíme spolu, mile klábosíme o pejscích a dětičkách. A pak najednou ta příjemná, inteligentní paní vykřikne: ‚To je tak dobře, že zabásli toho šaška!‘ Má radost, že někoho zabásli. A když ho otrávili, nevzbudilo to žádné emoce. ‚To je jenom divadlo.‘ Žádné argumenty nepůsobí, kašle na to. Takže včera jsme klábosili o pejscích a dnes nevím, jak a o čem s ní mám mluvit. Je nadšená krutostí a podlostí. Je bez sebe radostí. A já se cítím bezradně.
… Ať moje děti jedou pryč, pokud budou chtít, teď už je přesvědčovat o opaku nebudu. Já zůstanu. Kam se mnou. Tady zemřu. Je to moje země, moje cévní soustava je k ní připojena, všechny moje tepny a žíly.
V minulých dnech mi ale umrzl kousíček srdce.“


a jedním citátem ruského filozofa, který už zemřel:
Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“

I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem.

V posledních dnech se bohužel otázka "pochopení Ruska a Rusů" stává aktuálnější než kdy dříve...


Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné Alexandr Mitrofanov

Alexandr Mitrofanov ve své nové knize popisuje jevy typické pro současnou ruskou společnost a politickou sféru a dokládá je na nedávných událostech. Vysvětluje, proč je prakticky nemožné, aby v Rusku fungovala demokracie, z jakého... více


Komentáře (0)

Přidat komentář