Moře klidu a síla druhých šancí

recenze

Moře klidu (2013) / Nickky

Nastya už více než jeden rok s nikým nepromluvila ani slovo. Svoje šatník vybavila černým oblečením, které toho odhaluje více, než by mělo, a na obličej si nanáší silné vrstvy make-upu. Spolužáci s ní toho moc nechtějí mít společného.
V podobné situaci je i Josh. Kromě toho, že umí dobře pracovat s dřevem, se nijak zásadně neliší od svých vrstevníků. Přesto se kolem něj vyskytuje jakési „silové pole“ a ostatní se k Joshovi moc nepřibližují. Možná kvůli skutečnosti, že mu nezbyl vůbec nikdo z rodiny.
Dostanou Nastya a Josh druhou šanci?

---

Když jsem začala Moře klidu číst, uvědomila jsem si, že mi částečně připomíná knihu Překroč svůj stín. Máme tu dívku, která nechce mluvit o svých problémech a kluka, který jí (částečně) rozumí.
Sama za sebe však mohu říci, že Moře klidu je mnohonásobně lepší.

Děj knihy není dynamický. Autorka se zaměřuje na vnitřní prožitky hlavních aktérů a působí na čtenářovu psychiku. V průběhu čtení budete prožívat nejrůznější pocity a zvláště pak ke konci si nebudete jisti tím, jak kniha skončí.

„ „Jak jsi jí to říkal?,“ptá se, ale myslím si , že to ví.
„Sluníčko,“ říkám a ona se usmívá, jako by věřila, že je to dokonalé. Možná, že je jedinou osobou na světě kromě mě, kdo si to myslí.
„ Co to pro tebe znamená?“ šeptá. Tohle už neví a chce odpověď, kterou moc dobře znám, jen netuším, jak ji zformulovat.
Než stačím odpovědět, ozývá se ze země Drewův tlumený hlas. „Rodinu,“ říká.
A má pravdu. “

V knize se objevuje řada výrazných postav. Ty by se daly popsat celou škálou barev. Vezměte si třeba hlavní hrdinku: Černá – barva jejího oblečení a barva všech negativních pocitů, které se v ní nastřádají, kdykoliv si vzpomene na toho, kdo jí ublížil. Šedá – barva smutku. Toho, že už nikdy nebude taková, jaká byla před onou osudnou událostí. Ale Nastya dokáže zářit i jako Sluníčko. To když někdo ví, čím ji doopravdy potěšit. A tím člověkem je právě Josh. Pouto, které se mezi nimi postupně vytvořilo, bylo založené na těžké životní situaci, v které se oba nacházeli.

„Nechci abys mě zachraňoval, a já nemůžu zachraňovat tebe.“

Nastya a Josh jsou jako dvě ptáčata s jedním zlomeným křídlem. Sám o sobě je každý z nich bezmocný. Nemůže létat, jak je zraněný. Ale společně, vedle sebe, se jim to možná podaří. Možná poletí.

Knihu jsem od začátku považovala za velmi zdařilou, ale nebyla jsem si úplně jistá, jaké jí dám hodnocení. Nakonec to za mě rozhodl samotný konec, který dal příběhu úplně jiný rozměr. Konkrétně poslední věta.
Možná to zní hloupě, ale na mě zapůsobila a vnímám ji jako jednu z nejlepších (knižních) závěrečných vět. Sama o sobě by nebyla ničím výjimečná, ale v celém kontextu vyzní úplně jinak.

Komentáře (0)

Přidat komentář

---