Navždycky se skládá z mnoha teď

recenze

Quentinův život se změní, když na jeho okno večer zaklepe spolužačka Margo a zatáhne ho do jednoho ze svých bláznivých nápadů.
Druhého dne se Margo neukáže ve škole. Zmizela – milovala záhady natolik, že se sama jednou z nich stala. Jsou tu však stopy, které zanechala Quentinovi. A ten je rozhodnut ji najít.

Patřím k těm čtenářům, co jako první četli od Johna Greena Hvězdy nám nepřály a pak si chtěli přečíst i něco dalšího. Tak jsem se dostala k Papírovým městům a skoro netušila, o čem jsou.
Když samotná kniha začala bláznivou noční honbou za pomstou, byla jsem vcelku zaskočena. Koneckonců kdo by nebyl – tři obrovští sumci, fotografování, půlnoční nákupy a nindžové. To je jen výčet toho, na co v knize narazíte.

„Žiju tady osmnáct let a ani jednou jsem nenarazila na člověka, kterému by záleželo na opravdu důležitých věcech.“

Pak ale dospějete k časti, kde Margo osvětluje pojem papírová města (tím myslím papírová města jako metaforu). Za vším tím papírem se podle mě skrývá povrchnost. Staví se „supermoderní“ stavby, všichni se snaží něčím oslnit. Lidé se starají o to, jak vypadají a kolik nejnovějších technických vymožeností a podobných „udělátek“ mají doma. Pomalu se přestávají starat o důležité věci. Začínají zapomínat na přítomnost a žijí jen pro budoucnost.

„Jak ošemetná věc je věřit, že nějaký člověk je víc než člověk.“

Quentin se domníval, že ví o své spolužačce téměř všechno. Sdílel s ní svůj život od předškolních let, chodili spolu do stejné třídy a jejich domy spolu sousedily. Až po jejím zmizení mu došlo, jak málo ji znal.
John Green v Papírových městech poukazuje na to, jak málo známe lidi, které známe. Víme doopravdy, jací jsou? Nebo o nich máme jen své představy a oni jsou v nitru úplně jiní?

"... lidem chybí dobrá zrcadla. Pro všechny je strašně těžké ukázat někomu, jak vypadá, a pro každého je hrozně těžké někomu ukázat, co cítí."

Kniha obsahuje celou řadu metafor, citátů a odkazů na známé spisovatele. Na Johnu Greenovi je báječné, že jednou větou dokáže vyjádřit to, na co by jiní potřebovali celý odstavec. Nesmím ani zapomenout zmínit celou řadu vtipných situací, které dodávají příběhu tu správnou atmosféru.

Ještě bych chtěla všem, co se na knihu chystají, vzkázat, aby knihu od začátku neporovnávali s Hvězdami. Každá je o nečem jiném. Jednu napsal autor dříve a druhou později. Já jsem s Papírovými městy velmi spokojena – za částečně rozvleklou prostřední část jí strhávám jednu hvězdičku.
A pokud jsem vás na knihu stále nenalákala, tak vězte, že kvůli bláznivě zábavné a neotřelé třetí části si ji přečíst musíte. Takovou kombinaci totiž zvládne jen John Green. A já jsem ráda, že jsem mohla být při tom.

Komentáře (0)