Marné vzpomínání

recenze

Z této knihy jsem měla radost. Vážně. Hezká obálka, dárek od přátel, všechna ta pozornost, jakou přátelé jejímu výběru věnovali. Ty historky a smích kolem...

Pak jsem ji přečetla a smích mě přešel. Protože byť některé části knihy směšně vyznívaly, k smíchu to nebylo a nejčastější výraz, který se mi dral při čtení knihy do mysli, byl SLÁTANINA.

Ale vraťme se ke knize samotné a o čem pojednává.

Malá Ilonka Goldmanová se nenarodila do šťastných časů a už v době jejího narození válečný konflikt pomalu bušil na dveře jejího rodného Polska. Její rodiče, zřejmě stavitel a matka salonní komunistka (najděte si přesný význam toho slova, v knize se objevuje tak často, jako gestapáci ve tři ráno v domácnostech slušných Židů) stejně jako mnoho jim podobných neberou příliš zlo sbírající se kolem nich vážně a žijí si svůj život v krásném domě, který tatínek postavil mamince a ona jej spokojeně nesnáší (protože jako salonní komunistka v něm nesmírně trpí se svým přesvědčením o zbytečném buržoazním přepychu), až se i k jejich prahu přižene válka a zabavování majetku a života a je načase změnit lokál.

Malou Ilonku i s rodinou nacisté nejdříve uklidí do ghetta, později se rodiče ubytují v úkrytu u jednoho z otcových známých (Jozef Juzak, tesař a alkoholik, to si taky přečtete mockrát) a Ilonka samotná se přejmenuje na Irenku Seremetovou, po své vyděračské dočasné opatrovnici, které rodiče zaplatí přepisem domu, maminčinými falešnými zlatými zuby a hromadou slibů o pokladu schovaném ve sklepě jejich bývalého domu. Hana Seremetová dítě chvíli u svých rodičů na vesnici nechá, ale jakmile mamince dojdou zuby a ona nenajde slíbený poklad, jí dojde zase trpělivost a dítě dovede do úkrytu jeho rodičů, i přes zákaz paní Juzakové.

Tam se tedy skrývají až do osvobození města Rudou armádou toho úžasného baťušky Stalina, a poté vyjdou slabí a nemocní do ulic. Osud a chudoba a také zmatky po osvobození je načas rozdělí, ale poté dostanou bydlení, tatínek práci a žijí celkem spokojený život až do té doby, než je antisemitičtí Poláci donutí odjet do Palestiny.

Konec. Tečka. Toto je roztaháno na 318 stranách.

Když je Vám 5 let, mnoho si toho nezapamatujete, příliš světu kolem sebe nerozumíte a prostě jste. To je v pořádku, znám některé, kteří si pamatují své dětství tak od 7 let, i takoví jsou. Ale stavět na těchto vzpomínkách celou knihu, kdy chybějící místa vyplňujete neustálým opakováním těch samých příhod stále dokola bez přidané hodnoty, opakováním frází a chválou komunismu (což je dnes už opravdu hodně směšné) je spíše smutné a po 150 stranách už mě to těžce nebavilo. Ale byl to dar, v knize mám podepsané své úžasné přátele tak, úúúúúúf, to dám.

Další polovina knihy je věnována popisům poválečného Polska a života v něm, bohužel se jedná pouze o před-pubertální snůšku stížností na své rodiče, touhu o uzavírání se před světem a popisem odporných zlozvyků autorky i lehce nevkusných postřehů z okolí (ne, nezajímá mě ničí první menstruace, která se odehraje na počátku 50. let v moři, navíc to skutečně nikoho neobohatilo). Děkuji vyšší moci, že zkušenosti s masturbací byly alespoň tady vynechány.

Dnes je skutečně boom knih z období nacistické okupace a já jsem moc ráda, sbírám je a když se objeví některá nová, ihned se o ni zajímám, z této jsem však těžce na rozpacích. Skutečně špatně se mi hledá důvod jejího vzniku a předložení čtenářům, protože o autorčině dětství za druhé světové války tam mnoho není a ten zbytek je skutečně jen utahaným stěžováním na osud, okolí, rodiče, nutnost dýchat a neustále zdůrazňování autorčiny skromnosti je až k zblití.

I tak se dá v knize najít pár světlých míst, kdy jsem se skutečně začetla, škoda, že jsou vždy utnuté autorčiným konstatováním, že tyto příběhy, jaké chodili jejím rodičům vyprávět přeživší šoa bez rodin, jsou hrozné a ona je nechtěla poslouchat, tak si naslintala na palec, vrazila si jej do oka a dále popisuje barvy, které zřejmě začala vytvářet její sítnice v zoufalé touze přežít.

Nerada devalvuji něčí vzpomínání, jistě si autorka a její rodina prožili strašné věci, válka je připravila o všechno a polské protižidovské nálady je zřejmě už jen dorazily, takže si zvolili cestu do Palestiny, aby konečně nalezli vytoužený klid, nemohu se však ubránit pocitu, že kniha vznikla jen jako další z pramínků v řece literatury o okupaci a dost se na ní veze, protože doba tomu teď přeje. A peníze nesmrdí.

Jeden důležitý fakt z knihy jsem si odnesla. Když si skoro nic nepamatuji, nemá smysl psát knihu vzpomínek na události, o kterých už nemám skoro ani páru a prokládat to intimnostmi, které s dějem nejen nesouvisí, ale ještě jej sráží.

A s touto bombou končíme.

Komentáře (0)