Levandulový pokoj - voňavý příběh z Francie

recenze

V jedné pařížské ulici stojí obyčejný dům. Má ale jednoho neobyčejného nájemníka. Knihkupce Jeana Perdua, který ale nemá jen tak obyčejný obchod s knihami. Vlastní loď, kterou pojmenoval Literární lékárna. Ovšem kdo by si myslel, že Jean je světaznalý dobrodruh, když dokázal vymyslet takovou originalitu, ten se plete. Jean žije v jednom spartánsky zařízeném pokoji, kde největší prostor zabírá knihovna a na pojízdném věšáku se mu houpe několik stejných obleků. Žije si svůj monotónní život a snaží se zbavit veškerých věcí, které by v něm mohli probudit nějaké city. Jednoho dne ale veškerá jeho snaha vezme za své. Do domu se přistěhuje žena jménem Catherine, která si právě prošla ošklivým rozvodem a nezbylo jí vůbec nic. Proto je Jean „donucen“ správcovou, aby Catherine věnoval stůl, protože prý má dva. A právě kvůli tomu stolu musí do levandulového pokoje, jehož vchod zarovnal knihami, aby se nemusel dívat ani na dveře. V zásuvce toho stolu Catherine najde dopis od Manon, Jeanovy milenky, která beze slůvka vysvětlení před dvaceti lety zmizela a zbyl po ní jen tenhle dopis, který přišel poštou několik dní po jejím odchodu. Jean ho ale odmítl číst, protože se bál, co tam najde. A právě Catherine ho donutí, aby si ten dopis konečně přečetl a tím odstartuje Jeanovu přeměnu. Jean se se svou Literární lékárnou vydá na dlouhou cestu, aby našel svou dávnou lásku a konečně zkusil zapomenout. Spolu s ním se na cestu vydává i mladý spisovatel Max, z jehož první knihy se stal naprostý hit, ale nyní nemůže najít inspiraci na další knihu, kterou po něm nakladatel požaduje. A tak začíná dlouhá cesta napříč Francií až ke Středozemnímu moři.

Nina George je německá spisovatelka a novinářka. Nikdy nedostudovala ani střední školu a od 14 let pracovala. Píše ještě pod dvěma pseudonymy. Jako Anne West vydává romány plné lásky a erotiky a jako Nina Kramer publikovala thriller. První kniha jí vyšla v roce 1997 a Levandulový pokoj je jejím nejnovějším románem z roku 2013.

Jean Perdu je knihkupec a se svou knižní lodí Lulu kotví v Paříži. Je uzavřený do sebe a nikoho si nepouští k tělu. Zvláště ne ženy, protože mu jedna kdysi moc ublížila a on se bojí, aby se to neopakovalo. Trochu pookřeje, když se seznámí s mladým Maxem. Ten je na každém kroku pronásledován fanoušky a to ho, v kombinaci s neustálým tlakem od nakladatele, donutí nastoupit s Jeanem na loď a vydat se vstříc dobrodružství. A také doufá, že najde inspiraci na další knihu. Catherine je nešťastná, protože nedávno prošla ošklivým rozvodem. Manžel jí vyhodil kufry před dveře, všechno prodal a odstěhoval se někam daleko. Spřátelí se s Jeanem, ale než se může stát něco víc, musí si každý z nich projít vlastním očistným procesem. Na cestě Jean s Maxem potkají Itala Cunea se zajímavým životním příběhem a Samanthu s jednou originální vlastností. V příběhu není nějak moc zásadních postav, ale nemyslím si, že by to byla nějaká chyba. Ty, které příběh popisuje, mají originální životní příběhy a postoje.

Musím říct, že příběh byl trošku zvláštní. Ale dobře zvláštní. Je to skoro jako ta encyklopedie pocitů, o které Jean pořád mluví. Chvíli byste plakali, chvilku byste se usmívali a pak Vás to donutí zamyslet se sami nad sebou. Jak byste se vlastně zachovali vy? Autorka nám věnovala 320 stran plných sebepoznávání, ať už se jedná o Jeana, Maxe nebo Catherine. Ještě musím dodat, že se mi moc líbil Jeanův přístup ke knihám. Choval se k nim jako k přátelům a věřil, že každá knížka je psaná pro určitého člověka. Knížku tedy hodnotím kladně. Určitě bych ji doporučila každému, kdo si chce přečíst pěkný příběh. Zároveň ale upozorňuji, že u Levandulového pokoje je potřeba myslet. A hlavně cítit.

Komentáře (0)