Letem světem Polyxeniným životem

recenze

Bez nadsázky lze napsat, že Jiří Hanibal je náš přední romanopisec a na svém kontě má už slušnou řádku knižních titulů. Historické romány mu prostě jdou a navíc píše tak, aby dokázal zaujmout co nejširší okruh čtenářů.

Protentokrát si jako hlavní hrdinku vybral krásnou a vzdělanou Polyxenu z Lobkovic z rodu Pernštějnů a k ní máme jako přidanou hodnotu nádherné prostředí rudolfínské Prahy spolu s bouřlivými událostmi politické scény tehdejší doby.

Kniha sleduje osudy svérázné Polyxeny již od dětství, kdy vyrůstala v přepychu Pernštejnů. Ovšem díky nákladnému stylu života její matky, která pocházela ze Španělska a ne úplně uspokojivým hospodářským schopnostem jejího otce, se majetek Pernštějnů začíná velmi povážlivě tenčit. To vše se ještě zrychlí po smrti Polyxenina otce Vratislava. Rozprodávají se panství, pokladna začíná zet prázdnotou. Co naplat, chce to nějakého bohatého ženicha, nejlépe s prvotřídním původem a postavením. A tak je naše mladičká Polyxena provdána za stárnoucího Viléma z Rožmberka. Jako muž je sice pro nevěstu silným zklamáním, na druhou stranu čerstvé manželce otevírá cestu do těch nejvyšších královských kruhů.

Dvorské intriky, osobní vášně, boje a nesváry mezi katolickou a protestantskou církví, rodinné tragédie i sebeobětování. To vše můžete nalézt v nejnovějším příběhu Jiřího Hanibala.

Ovšem vzhledem k tomu, že kniha má jen necelých tři sta stran, působí celek značně povrchně. Jak taky chcete nacpat život jednoho člověka do tak tenkého prostoru. Místy na mě příběh působil jako suchý výčet historických událostí. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že si klidně pluji v loďce na řece, a i když mě sem tam překvapí nějaká vlnka, jež zčeří hladinu, nedokážu zahlédnout vůbec nic pod ní, přestože tuším, že se tam odehrává něco velmi zajímavého. Jen já bohužel kloužu po povrchu.

Polyxena z Lobkovic byla dozajista zajímavou osobností našich dějin, jež dokázala okouzlovat své současníky jak krásou a vzdělaností, tak i oddaností své katolické víře. Přestože se ne vždy chovala tak úplně zbožně. Jen mě mrzí, že právě ty bouřlivé životní okamžiky autor nezachytil s potřebnou dávkou dramatičnosti a sklouzával ke stylu nemastného konstatování.

Jiřímu Hanibalovi nelze upřít, že umí psát. Má i slušný rozhled, co se týče našich dějin. Jen mi přijde, že oproti třeba Katu lidumilovi, jehož jsem četla loni, mě nedokázal naplno zaujmout a upoutat u svého vyprávění. U spousty věcí bych snesla širší a hlubší rozpracování, přeci jen jsme stále na poli beletrie a nikoli ve vodách učebnic dějepisu a autor si tak mohl dovolit rozevřít o něco více svá spisovatelská křídla. Inu, třeba tak učiní příště.

Komentáře (0)