Láska silnější než smrt?

recenze

Byla vůbec možná láska mezi dvěma mladými lidmi v lágru v Osvětimi? Na první zamyšlení se většinou zdá, že to nebylo vůbec možné a český film Colette může působit dojmem, že jde o nějakou vysněnou pohádku.

Novela Arnošta Lustiga, která byla předlohou filmu, je ale v mnohém propracovanější než film. Bylo to možné, ALE… Dočtete se, jak jednotlivé postavy uvažovaly a jak denně balancovaly nad propastí. Hranice mezi pravdou a lží, láskou a nenávistí tu často byla velice tenká až nečitelná… Dozvíte se tu hodně o lidských slabostech na obou stranách – a to jak u esesáků (dominuje unterscharführer Weissacker), tak i u vězňů (z nich výrazně dominují Colette a V. F.).
A nakonec: „Něco pro tebe mám.“
Vnitřek dlaně si přiblížila k ústům. Vteřinu hledala špičku jazyka. Jed? Podávala Vili Feldovi diamant, který pronesla ze střižny pod jazykem.
Díval se na démant, který světélkoval.
„Proč?“
„Nechci, aby sis myslel, že nic nemám.“
„Zbytečně riskuješ.“
„Ne tolik, abych sem už nemohla.“
„Nepotřebuji démanty.“
„Škoda, že si to nemyslí Němci.“
„Nejsem Němec.“
„Každý je potřebuje.“
„Dostávám od tebe něco jiného.“
Byla ráda, že to řekl. Nepochybovala, že si démant vezme.
„Mám pod jazykem ještě jeden pro sebe.“
Usmál se. „Jak je to – podle Madame Weber – s poděkováním?“
„Dívka musí poděkovat písemně. Ne později než za den. Jinak ti už nikdo nic nedá ani tě nepozve.“
Prsty se dotkl jejích víček. Na oplátku se dotkla jeho.
„Mám pro tebe dávku morfia. Kdyby došlo k nejhoršímu. S morfiem jsi jako hrnec, který má díry. Co do něj nabereš, vyteče. Mohli by tě bít do aleluja a nic bys necítil.“.

Arnošt Lustig opravdu umí psát, a tak na poměrně malém prostoru vypovídá mnoho o hrůznosti koncentračních táborů, o lásce navzdory všem předpokladům i o lidech a jejich starostech a radostech. Čtení je to poměrně hutné, ale i po těch mnoha letech od napsání velice zajímavé.

Takto v závěru knihy trefně shrnuje dojmy z lágru:
Lágr, navzdory všemu, co o tom už bylo napsáno, je nesdělitelný, asi jako duševní nemoc. Malá a velká válka každého jednotlivce. Přijde čas, kdy zítřejší sedmnáctiletí nebudou věřit, že koncentrační tábory nejsou výstřelkem bujné fantazie. Bude neuvěřitelné tvrzení, že lidi se zabíjeli plynem, jak ještě nikdy nikdo nikoho nezabíjel. Z paměti lze vyvolat močály za dráty s deseti tisíci volty elektrického napětí, pláně a vykácené lesy okolo tábora a zbořené vesnice, na kterých se tábor rozkládal od městečka Auschwitz-Osvětim až k vesnici Birkenau, poslední z osmi zrušených. Zkřehlé muže a ženy (ne starce, ti vydrželi nejdéle den, hladové, než je zabili společně s dětmi. Podle obyvatel městečka Osvětim se v letech 1941–1945 z lágru odstěhovaly krysy, protože kromě lidí neměly co žrát. Jak sdělit nesdělitelné? Měřítka zla, dosahující hlouběji, než kam lze dohlédnout. Duši a tělo lágru. Topoly, vysazené na okraji Auschiwtz-Birkenau na pokyn komandanta Hösse a doporučení německých architektů a zahradníků a strážců čistého ovzduší, aby ohlašovaly jaro. Rostly rok za rokem a jsou tam dodnes. Křik ptáků, než odtáhli jinam a už se nevrátili.
Nádraží městečka Auschwitz, starého přes sedm set roků, jehož provoz přesáhl veškerá očekávání, z něhož a do něhož vedly koleje z celé Evropy, vlečka napříč polem až k betonové rampě za branou s nápisem Arbeit macht Frei. (Původně Literatur macht Frei – jak prostoduše věřili ještě Němci devatenáctého století v dobách Goetha a Schillera a Lessinga, kteří, podobně jako židé, dávali omylně přednost slovům před ocelí zbraní.) Nacisté nebyli tak originální, jak se tvářili. Kradli i myšlenky. Drželi se Hitlerova: „Židé jsou naše neštěstí. Juden sind unser Unglück.“

Na otázku, kterou vlastně obsahuje podtitul knihy Strhující román o lásce silnější než smrt, tedy jestli je láska silnější než smrt, si vlastně odpovídáme celý život. Tahle novela může být jedním střípkem do mozaiky hledání odpovědi.

Knih o holocaustu už bylo napsáno hodně. Novela Arnošta Lustiga pro mě byla zajímavá v několika ohledech. Jednak je stručná a krátká, jednak je literárně velice kvalitní a jednak jsem v ní našla hodně otázek obecně lidských, které se mohou právě v kulisách koncentračního tábora objevit v novém světle. Nad těmi jsem se velice ráda zamyslela. Kniha se mi velice líbila a myslím, že bude mít co říct ještě i za padesát a více let.

Komentáře (0)