Láska jako matematická rovnice

recenze

John Green je pravděpodobně pro většinu z vás známé jméno a dost možná jste už i některou z jeho knih četli, popřípadě alespoň viděli film na motivy jeho knihy Hvězdy nám nepřály. Hvězdy většinu lidí okouzlily, s Hledáním Aljašky a Papírovými městy už to nebylo slavné tolik, ale i přesto sklidily spoustu chvály. A teď u nás vyšla další z jeho knih – Příliš mnoho Kateřin, jak to bude s ní, vůbec netuším.

Střední škola skončila a začínají prázdniny. Pro Collina, ale nezačínají úplně nejpozitivněji. Rozešla se s ním totiž přítelkyně, kterou miloval a dost možná by ještě teď ležel s hlavou v koberci, kdyby ho jeho kamarád Hassan nevytáhl na výlet. Nemají žádný konkrétní cíl, jen sbalili věci a vyjeli. Jenže hned mezi prvními zastávkami zastaví v městečku Gutshot, stát Tennesse. Původně sice přijeli jen proto, aby se podívali na hrob arcivévody Františka Ferdinanda (to je ten, jehož smrt způsobila první světovou), ale potkají Lindsey a hlavně její matku, která Collina pozná z televizní soutěže (a to to vypadalo, že tu soutěž vůbec nikdo nesledoval!) a požádá je, aby pro ni pracovali. A tak chlapci souhlasí a poznávají Gutshot, jeho obyvatele a taky sebe.

Collin není úplně obyčejný kluk, přeci jen obyčejní kluci nečtou ve čtyřech letech noviny. Jeho mozek totiž funguje trochu jinak a tak se mnohem snáze učí, učení ho baví, rád se dozvídá nové věci a jeho IQ dosahuje vysokých výsledků. Hotové zázračné dítě! Jenže všechno má svou chybu a tak, ačkoliv se Collin dokáže poměrně bez problémů naučit prvních devadesát devět cifer pí anebo šestnáct jazyků, tak úplně nechápe. Znáte příběh o želvě a zajíci? Collinovi třeba nedošlo, že je v tom víc, než želva a zajíc a ten děj, jednoduše chápe moc doslovně. To se odvíjí i na jeho vztazích s lidmi. Má problém odhadnout, co jiné lidi zajímá a tak. Není tedy těžké, že takovýhle kluk prostě není ve škole na vrcholu společenského žebříčku. Úspěch pro něj je, že má v životě vůbec jednoho kamaráda. Ale i přesto se mu nějakým způsobem povedlo, že má za sebou už devatenáct vztahů s devatenácti Kateřinami.

„Zdálo se mu, že za celý život nedělal nic jiného. Vymýšlel přesmyčky; chrlil ze sebe fakta, která se dozvěděl z knih; učil se nazpaměť devadesát devět cifer již známého čísla; zamilovával se znova a znova do stejného jména; přepisoval a přepisoval a přepisoval.“

Ovšem, náš hlavní hrdina chce něco víc, než být zázračné dítě. On chce něco dokázat. Něco významnýho. Chce také svoje „heuréka!“, jaké měl Archimédes a spousta dalších. Naděje se objeví ve chvíli, kdy si začíná říkat, že toho nikdy nedosáhne. Napadne ho totiž, že by se vztah dvou lidí mohl dát krásně předvídat na základě matematické rovnice a grafu. A pustí se do toho.

Jeho nejlepší kámoš Hassan je zase tlusťoch libanonského původu, který je o rok starší, ale na vejšku nešel a očividně se stále nechystá. Většinu času tak tráví doma, jí a sleduje svou milovanou Soudkyni Judy (to je seriál). Je svéráznej a vtipnej a není divu, že ho lidé mívají rádi.

A pak je tu Lindsey. Dívka, která vás může zmást, a nebudete vědět, co si o ní myslet. Ani ona sama totiž nejspíš pořádně neví, kým je. Holka, kterou vám nepopíšu, protože ji prostě musíte poznat.

Postavy jsou netypické, ale zároveň nikdo výjimečný, pro svět nebo tak. A to je fajn, taková změna oproti hrdinům, kterým na bedrech leží osud světa anebo se jim minimálně stalo něco mega výjimečného a podobně.

„Člověk může někoho hrozně moc milovat, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.“

Už snad na první stránce, jsem k tomuhle dílu začala být mírně skeptická. Netuším proč. Možná proto, že Greenovi prostě nežeru, že kluk, kterej zrovna dokončil střední, má za sebou devatenáct vztahů (a ještě ke všemu s devatenácti Kateřinami). Já jako chápu, že to většinou byly krátký dětský lásky, ale i tak – devatenáct? To jako vážně?

Anotaci jsem nečetla a z názvu toho taky moc nevyčtu, takže jsem jednoduše neměla tušení, jaký směrem se děj bude ubírat. No, moc se toho nedělo, ale ono by mě překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Je to totiž kniha o obyčejnejch a nezajímavejch lidech, jako jsem třeba já nebo jako jste vy. Lidi, kteří maj svoje problémy a tak. Neleží jim na zádech osud světa, nemají nijak moc výjimečnej životní příběh nebo tak něco. Prostě obyčejný lidi. A obyčejnejm lidem se toho v životech většinou nic moc extra neděje. Víceméně to tak bylo u Hledání Aljašky a rozhodně i u Papírových měst a tady je to tak taky.

Green to totiž dorovnával tou intelektuální hodnotou a myšlenkami ukrytými mezi řádky. To právě způsobilo, že jeho knihy mohly mnohé zklamat, protože ne všichni jsou ti myšlenky schopni vidět anebo to není jejich šálek kávy. Tady mi ale přišlo, že těch myšlenek zase tolik není a s absencí nějakého supr čupr zajímavého děje to knihu činí trochu prázdnou. Jako jo, ty myšlenky tu byly, ale ne v takovém množství a hloubce, jak jsem očekávala. V takové míře, jak jsem doufala, se mi jich dostalo až na posledních pár stranách příběhu, takže tak. I když možná je chyba ve mně. Možná jsem nějak intelektuálně vyspěla a to, co se mi Green snažil podstrčit jako hlubokou myšlenku, mi už tolik hluboké nepřišlo anebo jsem nějak přišla o tu schopnost ty myšlenky vnímat či tak něco.

„Budoucnost přijde a nedá se tomu nijak zabránit.“

Za zmínku asi stojí, že kniha je plná poznámek pod čarou, které upřesňují různé detaily. Zprvu si možná budete říkat, zda je to opravdu u všeho nutné, ale postupně přijdete na to, že je to autorova snaha stylizovat knihu víc do stylu Collina. Protože Collinovi záleží na pravdě a přesnosti a to tvoří právě tyhle detaily.

Celkově to bylo přijatelné, lehce nadprůměrné čtení, ale zase nic, z čeho bych padla na zadek a hádám, že spousta z vás to bude mít podobně. Pokud máte rádi Greena a jeho styl, nic neztratíte, pokud si to přečtete. Stejně tak v případě, že vás to prostě láká a chcete to zkusit. Ono je to pěkný, jen trochu prázdný, ale když na to teď zpětně pohlížím jako na celek, tak to prostě nějakou tu hloubku má. Možná o tom to je, koukat na to, jako na celek a ne jen na to, co se děje na jednotlivých stranách. Já to hodnotím na tři a půl hvězdičky.

Deny-el-infian.blogspot.cz

Komentáře (0)