Kterak jsem byl bit

recenze

Přiznám se bez mučení, jsem humanista a humanismus se s fyzikou v podstatných detailech nutně rozchází. Ano, humanistovo temné mručení při spatření vzorečku je zapříčiněno vlněním vzduchu, který vychází z jeho úst, což je fyzika (pomiňme spekulace, jestli si humanista po ránu zuby vyčistil čili nic, to už by se dotýkalo příliš oboru chemie). I humanistův předvčerejší pád na kostrč je výrazem fyziky. Prý Newtonovy zákony. Bez nich bychom, v tom našem humanismu, při pádech poletovali. Čert nám byl Newtona dlužný, jen co je pravda.

 I řekl jsem si – nebuď jen humanistou, staň se i fyzikem. Meze mi kladeny nebyly, tak co bych se žinýroval. Otevřel jsem knihu Richard Feynman a kvantový svět a začetl se. Začalo to pěkně, malý Feynman se narodil a jevil známky jisté geniality technického zaměření. No potěš pámbu, také jsem v dětství rozmontoval vše, na co má lačná ruka dosáhla. Malý Feynman měl otce, který ho vedl k lásce k vědění, k touze po poznání. Nu, i já měl otce. I mě sem tam někam dovedl. Pravda, s láskou to mělo společné velmi málo, ale co už. Tedy i otce jsem měl s géniem společného. Má hrdost nabrala obrátky a začala bobtnat. Jak je jednoduché, býti géniem. Naše kroky se začaly rozcházet někdy kolem šestého roku, kdy Feynman začal rozmontované opět smontovávat. Po mně stále zůstávaly hordy již nikdy nepoužitelných a často i zohýbaných součástek. A tak se ze mě pro jistotu stal humanista, při vyznávání této profese člověk nemusí umět nic, snad jen předstírat. A naučit se jakž-takž pravopis, když je navíc málomluvný.

 Ale svého úmyslu, stát se na střední kolena fyzikem, jsem se nevzdal. Co kdyby se naše, to jest mé a Feynmanovy, osudy opět v nějakém bodu spojily? Četl jsem tedy dál.

Feynman se zamiloval do inteligentní a krásné ženy, sňatek s ní si podmínil ukončenou promocí, která pojednávala o…zítřejší oběd musíme uvařit dřív, protože je potřeba dojet do města do knihovny a k doktorovi a na úřady…, ovšem byl požádán, zda by se nepřidal do skupiny vědců pracujících intenzivně na vybudování atomové bomby, jejíž princip…s děsem sleduju, že díra ve střeše nám při dešti neurvale pláče do domu, co s tím, pro boha…když složil promoci, nechal se se svou vyvolenou oddat, byl přijat do zaměstnání, kde…v čí prospěch by se udála revoluce, kdyby se udála a kolik potom bude stát kilo buřtů?...jeho manželka upadá do tělesných stavů nanejvýš kuriózních, tato kuriozita je ukončena jejím skonem, zlomený Feynman odchází do vědeckého institutu, kde…

Byly chvíle a ty chvíle tu byly, kdy jsem se mocí mermo soustředil na obsah sděleného, kdy jsem se pokoušel pochopit kvantové pojetí částice, která v jeden moment prochází dvěma místy součastně, kdy ta stejná částice bloudí dvěma místy najednou a zároveň pluje v čase kupředu a zpět. Zcela fascinován jsem se pokoušel pochopit, ale pochopil jen to, že jsem skutečný a za nic nevyměnitelný, tudíž i zcela neužitečný, humanista. Jinak řečeno - kopne-li mě kůň, pláču, nesmolím vzorce a tabulky. Vysvětlované jsem nechápal, ale cítil. Což humanisté dělají vždy, když jsou s argumenty v kýblu.

Nerozumíte vlastnímu životu? Nerozumíte ani své touze po vědění? Stačí popadnout knihu Richard Feynman a kvantový svět, po přečtení celé knihy a pochopení alespoň úvodního slova, budete rádi, že se dokážete vůbec nadechnout. Smysl života hledat přestanete. Kdo by se také pídil po nesmyslné smyslnosti. Usmát se, zapít antidepresiva silným kafem a s rozpaženýma rukama čekat hrobníkovo pochmurné přikývnutí. Proč by to mělo spět k něčemu jinému?
 
Buď mám co dohánět nebo už jsem toho dost prošvihnul. Teď která z možností je ta pravá? A je nutné zatěžovat svá střední kolena věděním tohoto typu? Je koníčkem nevědění? Předpokládejme, že ano.

Fascinuje mě možnost vepsat do fyzikálního vzorce vlastní paní a prostou negací spočteného z ní vytřást dnešní vztek. Nepředpokládám, že by z ní ten vztek kvůli tomu vyprchal, jen ta představa, šťastná, že existuje jiná dimenze, jiná přítomnost, jiné jiné.

Nevzdám se, fyzik ze mě bude a nebude-li, stvořím o tom kousavý traktát plný obviňujících vět. Kniha Richard Feynman a kvantový svět se mě pokoušela prakticky každou větou srazit ze stromu. Civilizuj se, rozuměj! Ale já ze stromu neslezu, alespoň ne hned. Všechno má svůj čas a můj čas sice není drahý, ale je můj.

Komentáře (1)

01.03.2013

Ikkju

Sice mám od F. načtené jen To nemyslíte vážně... , ale pocity jsem při čtení měl hodně podobné. Jen mám dojem, že na stromě nesedím tak pevně jako herdekfilek. Na druhou stranu nesedím ani pod stromem v místech, kde seděl Newton když dostal zásah jablkem (tenhle příměr to maluje v docela zajímavém světle x)... a směrem k fyzice a nesmyslnosti hledání smyslu jsem snad jeden dva kroky s F. zvládnul učinit, ale obávám se, že hned jak se F. otočil jiným směrem, zaujmul jsem své původní stanoviště, ikdyž takhle z hlavy nedokážu přesně říct, kde to vlastně je :o. Každopádně díky za úvahu, přiměla mě k zamyšlení!