Kresba uhlem a krví

recenze

Ztracená manželka (2013) / Bolkonská (473 views)
Kresba uhlem a krví
„Hlavu mám plnou snů. Srdce plné přízraků.“
Historické romány mě baví, do novodobých dějin však zabrousím jen zřídka. Pokud jde o téma holocaustu, to mě v literatuře už vůbec nezajímá. Kupodivu mě nakonec právě tohle na Ztracené manželce bavilo nejvíc.
Kniha vlastně začíná svým koncem – na svatbě svých vnoučat se potkává Lenka s Josefem. Kdysi se milovali, pak je však rozdělila válka a oni neměli tušení, že je ten druhý ještě naživu. Lenčino jméno figurovalo na seznamu obětí z koncentračního tábora, Josef podle článku v novinách utonul při nehodě parníku. Pokud vám už teď něco z toho zní zbytečně melodramaticky, předesílám, že autorka pracovala se skutečnými příběhy.
Otázka, odkud ty věci bere, mě provázela celým čtením. To, že by tady právě ta romantická zápletka mohla být založená na reálných událostech, mě ani nenapadlo. Já jsem obecně dost vděčný čtenář – otevřu knihu a prostě věřím. Víc mě zajímaly ty popisy z Terezína. Samozřejmě, člověk toho hodně ví ze školy, z knížek a dokumentů, takže obecný popis vás nepřekvapí. Ale o obecnosti u Richmanové nejde. Popisuje formování odboje zvnitřka koncentračního tábora. Dokumentování skrze kresby. Je to možné? A co se s tím dělo pak? Nemůžu se tomu věnovat dopodrobna, ať není recenze příliš jednostranná, nicméně tyto pasáže bych na knize rozhodně vyzvedla jako povedené.
Příběh se nám po tom velkém úvodním odhalení začne odvíjet před očima víceméně chronologicky. Lenčino šťastné dětství v Praze, rodinná idylka v krásném, prostorném bytě s výhledem na Vltavu, pak seznámení s Josefem a první bouřková mračna války. Bála jsem se toho, jak americká autorka popíše Prahu. Není třeba mít obavy. Nevím, jestli tady někdy byla, není to poznat. Je to prostředí, neruší, není co vyčítat.
Josef utíká s rodiči a sestrou přes Anglii do Ameriky, Lenka je má následovat. Nic z toho nedospěje ke šťastnému konci. Milenci se střídají jako vypravěči, čímž postupně skládají mozaiku celého příběhu. Tato metoda je použita jaksi mimovolně – přestože se obvykle dá dobře využít k postupnému odkrývání tajemství a překvapení, tady se tak neděje. Přesto se člověku chce číst dál. Nevím, čím to je.
K tomu je první třetina, ne-li celá polovina knihy protkaná řekněme smyslovými vjemy. Obzvlášť Lenka (jo, umělkyně) ve svých opisech hojně zmiňuje barvy a snad ještě častěji vůně, což je jednoduchá věc, nicméně funguje dobře a jitří i jinou než vizuální představivost. Přestože romantika obecně není můj šálek kafe, objektivně musím říct, že je to tady prostě dobře udělané. (Obzvláště pak Lenčin výlet s Josefem a jeho rodinou někam ke Karlovým Varům. V rámci žánru ukázkové scény.)
„Abych v tomto cizím světě přežila, musela jsem se naučit, že láska je skoro jako malování. Prázdný prostor je téměř tak důležitý jako ten vyplněný. Vzduch mezi našimi odpočívajícími těly a nádech v rozhovoru jsou jako bílá místa na malířském plátně, a ostatní věci, které tvoří náš vztah – smích a vzpomínky – jsou postupně přibývající tahy štětcem.“
Jinak mi slečna malířka chvílemi překážela, věty jako: „Obdivovala jsem secesní malíře, jako byli Schiele a Kokoschka, a jejich kinetické a emoční poselství.“ Kinetické poselství je blbost. To nemá co dělat ani v červené knihovně. Nebo trochu ten patos, přestože je to jinak hezký nápad, když později v nuzných podmínkách koncentračního tábora maluje uhlem a vlastní krví. Noooo dobře, mohlo to vypadat impozantně a je to určitě poetický obraz. Ale krev na papíře celkem rychle zhnědne, pokud vím, takže na druhé ráno už se žádná ohnivá šarlatová nekoná, pardon.
Zajímavější je Lenčin protějšek. Autorka záměrně klade do kontrastu mizející, umírající Židy s novými životy, s dětmi, jež jako porodník přivádí na svět Josef. Rovněž dobré je jeho vyprávění o pozdějším manželství s Amelií, útlou, křehkou, do sebe obrácenou ženou, s níž ho jistě pojila svého druhu láska, i když se to v jeho očích nerovnalo vášni rozpoutané Lenkou. Na můj vkus Richmanová zbytečně dopovídá, dovysvětluje, ale stejně to má atmosféru.
Téměř už si nevzpomínám na zvuk jejího hlasu. Týden na jednotce intenzivní péče, kam ji odvezli po mrtvici, dlouhý spánek a rozloučení beze slova. Vím, že v následujících týdnech ji budu potkávat při pohledu na jednoduché bavlněné šaty visící ve skříni, krém na ruce na jejím nočním stolku nebo na kulatý žitný chléb, který zplesniví, protože ho nestačím sníst.
Mám trochu pocit, že dávám tři hvězdičky možná z větší části proto, že to prostě není „můj“ žánr, ale stejně nedám víc. Pro jistotu. Nicméně komukoli, komu chutná romantické historické drama, vřele doporučuji; těm tato kniha sedne, lidově řečeno, jako zadek na šerbel.
Dík za pozornost, čtení zdar!

Komentáře (1)

kniha Ztracená manželka recenze

Thanyss
18.09.2013

Čtení zdar, recenze pěkná jako vždy, ale asi si knížku nechám ujít.