Krásní, smutní i blázniví nájemníci pana Moonblooma

recenze

Faktem je, že s nadšením očekávám každou další knihu z Pestré řady. Mým prvním příběhem z edice byla Barva mléka a od té doby jdu po každém dalším výtisku. Zatím posledním přírůstkem jsou Nájemníci pana Moonblooma s pořadovým číslem 10.

Přestože nás autor Edward Lewis Wallant opustil v nízkém věku již v 60. letech minulého století, jeho tvorba díkybohu neupadla do zapomnění.

Jak už sám název napovídá, bude nás v knize čekat pestrá směsice lidí, mezi nimiž budeme kormidlovat s pomocí nevýrazného človíčka Normana Moonblooma. Norman je taková šedá myška, nezajímavý patron, u něhož byste se dokonce mohli bát, že silnější poryv větru ho odnese neznámo kam. Pracuje jako správce čtyř nemovitostí ve vlastnictví jeho bratra Irwina. A možná by to vlastně ani nebylo tak zajímavé vyprávění, nebýt toho, že ty nájemní činžáky jsou doslova a do písmene v dezolátním stavu, pomalu a jistě se rozpadají a přesto v nich za nízké nájemné nalezlo útočiště nespočet rodin a jedinců.

Děj je poněkud komornější, vlastně se nehnete nikam mimo rámec Normanova bytu a kanceláře a prostoru činžáků. Ale to je na tom to kouzelné. Po chvíli čtení jsem začínala mít pocit lehkého voyerismu. Nenápadně jsem se proplížila za Normanovými zády do bytu nájemníků v momentě, kdy tam šel vybírat týdenní činži, a pozorovala život a chování obyvatel v té polorozpadlé hrůze, zvoucí se dům. Je to jako byste postupně otevírali jednotlivé krabičky, jež jsou sice na pohled úplně stejné, ale po jejich otevření zjistíte, že kypí různorodým životem.

Autor si se svými postavami nádherně vyhrál, nikoho nenechal v pozadí, do každého vdechl úžasnou individualitu a nenajdete dvě stejné povahy. Zatímco jeden byt je ukázkově naklizený, druhý je zaneřáděný a plný švábů. V jednom činžáku hrozí výtah pádem, neprošel ani revizní prohlídkou a každá jízda v něm je tak hazardem s vlastním životem, v dalším chybí na chodbách řádné osvětlení, jinde nefungují sporáky, kapou kohoutky, případně zdi na toaletách nabývají tak nepravděpodobných tvarů, odporujícím fyzikálním zákonům, až by jeden šel raději vykonat svou potřebu třeba ven za keř.

Zatímco zpočátku je Norman jen laxním výběrčím činže, s opravami se příliš nezabývá a doufá, že veškeré nejnutnější práce zastane postarší černoch Gaylord, po prodělané nemoci se z maličkého tvorečka stává doslova obr s titánským úkolem – dát všechny partaje do slušného a funkčního stavu. A vzhledem k tomu, že financí má poskrovnu, vrhne se na veškeré opravy sám. A to není jediná změna. Norman začíná i jinak vnímat svět kolem sebe. Nechápe, proč se mu nájemníci svěřují se všemi svými strastmi, bolestmi, úspěchy i zklamáním, ale má pocit, jako by náhle všichni žili uvnitř něj. Proti smutku a trýzni bojuje záchvaty smíchu, štětkou, barvou a lakem na parkety.

Nájemníci pana Moonblooma jsou úžasný melancholický soubor životních příběhů lidí, jejichž osudy spojuje jen společná adresa pobytu. Mikrokosmos čtyř činžáků tak dokonale poslouží jako studie lidských povah, které sledujeme prostřednictvím umírněné Normanovy duše. Norman sám se ke konci stává nadějí pro všechny své podnájemníky. Doufá, že zlepšením životních podmínek se zlepší i jejich výhled do budoucna. A přitom doufá, že sám objeví něco důležitého, až dokončí svůj herculovský úkol. Co myslíte, najde na konci své cesty kýženou odměnu a odpovědi?

Vážení, račte se seznámit s obyvateli tohoto netradičního příběhu, kde nechybí německý kmet, živořící ve špíně a konzumující hektolitry šnapsu, boxer Del Rio, snící o herecké kariéře a přísně dbající na čistotu a pořádek, homosexuální černošský spisovatel, opilecký učitel neustále citující klasiky nebo třeba židovský manželský pár, který přežil koncentrační tábor a nevychází z údivu nad tím, že z nich zanedlouho budou rodiče. Nu a nechybí ani smutný klaun…

---„Já ale jenom vykřikuju do tmy, když vlak uhání krajinou,“ pravil na to Sugarman a natáhl se na postel. „Moje fórky, to je spíš kvílení, můj humor je stále zoufalejší žalozpěv. Poslyšte – já si čím dál víc myslím, že humor je něco tragickýho. Jeho nůž se zařezává mnohem hloubejš než jakákoli vážnost. Smích je stejně elementární věc jako škleb děcka, když ho trápěj prdy: výraz bolesti.“---

Komentáře (0)