Kniha plná vzpomínek

recenze

Sbírka dvou novel a tří povídek, které jsou navzájem propojeny a vyprávěny víceméně v chronologickém pořadí. Jednotlivé příběhy se odehrávají v časovém rozmezí čtyřiceti let – od začínajícího konfliktu v e Vietnamu, viděného očima univerzitního studenta, který má problémy se závislostí na karetní hře, až po následky, které tato válka zanechala v duši válečného veterána, snažícího se zapomenout na prožité hrůzy.
Ničemní muži ve žlutých pláštích
Příběh jedenáctiletého Bobbyho Garfielda, který žije se svou matkou v domě, kam se do pronájmu přistěhuje starší muž jménem Ted Brautigan. Chlapec od muže dostane nabídku trochu si přivydělat. Má Tedovi každý den předčítat noviny a upozornit ho, kdyby si v okolí všiml něčeho neobvyklého, jako jsou například podezřelá auta, letáky s hledanými domácími mazlíčky či křídou kreslené obrazce na ulici. Ted je totiž přesvědčen o tom, že je pronásledován tajemnými muži ve žlutých pláštích.
Čtenář se seznamuje i s vedlejšími postavami, s Willie Shearmanem, Johnem Sullivanem a první Bobbyho láskou Carol Garberovou, které hrají důležitou roli v následujících příbězích.
Těm, co už mají za sebou Kingovo opus magnum Temná věž, se zase trochu rozšíří universum této série. Ted Brautigan jim totiž určitě nebude cizí. Ale nemyslím si, že by pro ty, co mají Temnou věž teprve před sebou, bylo těch pár narážek nějak rušivých. Hlavním motivem novely je totiž přátelství mezi Tedem a Bobbym, kterému v létě roku 1960 skončilo dětství a on si uvědomil, že život zrovna není tak úplně fér.
Ještě bych rád podotkl, že filmová adaptace se zabývá pouze tímto příběhem a naprosto vypustila narážky na Temnou věž, aby byl příběh pro běžného diváka více srozumitelný.

Srdce v Atlantidě
Druhý příběh čtenáře posouvá o šest let dopředu, tedy do roku 1966, na studentskou kolej university v Maine, kde Peter Riley místo toho, aby pilně studoval, spolu s ostatními chlapci zabíjí čas karetní hrou Srdce. Z nevinné zábavy se však brzy stává závislost. Zanedbaná výuka se odrazí na prospěchu všech hráčů a ve vzduchu visí hrozba vyloučení ze školy. A jelikož se příběh odehrává v Americe šedesátých let, takového jedince nečeká nic menšího než válka ve Vietnamu, kam se neúspěšní studenti posílají na smrt. Pete se na koleji seznamuje se sedmnáctiletou Carol Gerberovou, kamarádkou Bobbyho Garfielda z předchozí novely, do které se zamiluje a která se začíná zapojovat do protiválečných demonstrací.
King zde zavzpomínal na svá studentská léta a mistrně popsal dobu, kdy byla válka téma číslo jedna, dobu protiválečných demonstrací a zrod hnutí hippies. Dobu, kdy mládež pochopila nesmyslnost války a z původních podporovatelů prezidenta Johnsona se stali jeho odpůrci nosící na svém oblečení „kuřecí stopu“, z které se vyklubal mírový znak známý po celém světě.

Slepý Willie
Tentokrát se děj přesouvá až do roku 1983, kdy se čtenář opět setkává s Willie Shearmanem, který o 23 let dříve spolu s partou svých kamarádů ublížil Carol Gerberové. Tento incident spolu s traumatem z války ho pronásleduje celý život a Willie činí velice zvláštní pokání. Ráno vstane jako Willie Shearman a zamíří do své kanceláře s nápisem „Analytici půdy západních států“ na dveřích.
Odtud proleze skrytým otvorem o patro výš, do kanceláře „Městské vytápění a chlazení“. Zde se převlékne a stává se z něj Bill Shearman. Poté zamíří do nedalekého hotelu Whitmore, kde se na toaletě opět převléká. Tentokrát se stává Williamem Garfieldem, slepým veteránem z Vietnamu. Celé odpoledne tráví na ulici a žebrá o peníze.
Povídka se odehrává během jednoho dne a je na ni trochu poznat, že nebyla původně zamýšlena jako součást této knihy (poprvé byla publikována v říjnu 1994 v časopise Antaeus a v roce 1997 byla součástí limitované edice sbírky Six Stories). Povídka byla tedy poupravena a díky tomu se čtenář opět ve flešbecích vrací do roku 1960, kdy Willie žil ve stejném městečku jako Carol Gerberová, Bobby Garfield a John Sullivan. S posledním jmenovaným navíc Willie sloužil u stejné jednotky ve Vietnamu, o které pojednává další část knihy Proč jsme byli ve Vietnamu.
Také je zde zmínka o dalším osudu Carol Gerberové, která se po odchodu ze školy naplno zapojila do protiválečných hnutí, jejíž skupinu vedl jistý Raymond Fiegler. Iniciály R.F. naznačují, že se s největší pravděpodobností jedná o všudypřítomné zlo vystupující v dalších Kingových knihách, nejčastěji pod jménem Randall Flagg.
Povídka poukazuje na to, že každý člověk je tvor mnoha tváří a převleků a že každý má potřebu se přetvařovat a hrát si na někoho jiného, ať už je důvodem strach či vzpomínky na minulost.

Proč jsme byli ve Vietnamu
Píše se rok 1999 a padesátiletý John Sullivan jede na pohřeb jednoho z válečných veteránů. John trpí posttraumatickým syndromem a vídá ducha staré vietnamské ženy, kterou v záchvatu vzteku ve válce zabil další člen jednotky, Ronnie Malenfant. Mimochodem Ronnie byl jeden ze studentů, kteří propadli karetní hře Srdce v titulní novele. Sully spolu se svým bývalým velitelem a přítelem vzpomínají na hrůzy války a řeší následky, které na vojácích zanechaly.

Nebeské stíny noci padají
Závěrečný epilog se odehrává jen pár dní po předchozí povídce. Bobby Garfield přijíždí zpět do Harwiche, kde prochází městečkem a vzpomíná na své kamarády, první lásku a jednoho zvláštního člověka, který mu v létě 1960 změnil pohled na svět – Teda Brautigana.
Skvělé zakončení celé knihy.

Kniha Srdce v Atlantidě se od ostatních Kingových děl dost liší. V první řadě se nejedná o horor. Je to kniha plná nostalgie, vzpomínek na dětství a dospívání. Vzpomínek na válečné období a popis celé jedné generace lidí, tzv. Baby Boomers, ke kterým patří i sám King, a kteří podle jeho slov nedokázali dostát svých slibů a ideálů. Kteří mohli něco změnit, ale nakonec nezměnili vůbec nic. Je příznačné, že se v úvodu knihy objeví věta Petera Fondy ze závěru filmu Bezstarostná jízda: „We blew it“ – Podělali jsme to.

„Mám rád spoustu lidí svého věku jako jednotlivce, ale svoji generaci si hnusím a pohrdám jí. Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně změnit. Místo toho jsme se spokojili se značkovými džíny, dvěma lístky na Mariah Carey v Radio City Music Hall, slevami za nalétané kilometry, Titanikem Jamese Camerona a penzijním portfoliem. Jediná generace, která se nám podobá v té čiré, sobecké sebestřednosti, je takzvaná ztracená generace z dvacátých let, a z ní měla většina alespoň tu slušnost, že zůstala opilá. My nedokážeme ani to. Člověče, jsme k zblití. Ale byly doby…nesměj se, ale byly doby, kdy jsme to opravdu všechno měli v rukou. Víš to?

Komentáře (0)