Kniha jako důkaz, že číst se musí umět...

recenze

Místy archaický větný slovosled, upomínající na Vladislava Vančuru a nutící občas čtenáře k přetransformování do „normální“ češtiny. Do groteskní postsrozumitelnosti zašifrovaný příběh, odolávající všem pokusům o analýzu dle tradičních recenzních postupů. Literární krkolomno, hlavolam náznaků, lingvistická ekvilibristika a prozaická báseň par excellence. Struna jazyka, napjatá k prasknutí a vibrující v bizarních tónech monstrózní symfonie, která rve uši a současně láká k dalšímu poslechu. Jako by autor hodil čtenáři rukavici výzvy ke vzájemnému souboji o to, kdo jako první nevydrží volání sirén mezi Skyllou slovního pitoreskna a Charybdou panoptikálních figurín z „onoho“ světa a zaleje si mysl voskem „spotřební“ literatury. To všechno je Ogangie...
Možná ale, že je to celé „jen“ Hra. To jen samozřejmě s uvozovkami dole i nahoře, hra pak s velkým počátečním písmenem, neboť takto si hrát dokáže pouze pan Někdo. Ivan Matoušek povýšil v Ogangii literaturu na duševní box, při němž mezi provazy absentuje rozhodčí, dohlížející na pravidla, což však nikterak neznamená, že by se zápasilo bez nich. Mantinely dovoleného a zakázaného tu zajisté jsou, ovšem určuje je nedefinovaná a nedefinovatelná vyšší moc jménem Ogangie, takže spisovatel, ani kdyby nakrásně chtěl, nemůže svému sokovi cokoliv ulehčovat či darovat – ber, nebo nechej být, to je jeho heslo i krédo. A čtenář, pokud je Čtenářem, mu to nejenže nemá za zlé, ale právě naopak – je mu za to vděčný, protože bez takových spisovatelů by navždy zůstal čtenářem...
Je možné psát „o ničem“? Tedy – psát o něm tak, aby se toto „Nic“ stávalo nástrojem či vodítkem k pochopení všeho („Všeho“)? Na stránkách Matouškovy knihy se lze přesvědčit, že to možné je... a nejen to! Jsme zvyklí, že se slovy a větami jde paralelně příběh a že to tak „má být“ – ve výjimečných případech se v nich ale může odrážet svět za zrcadlem, kdy se literatura stává předstupněm metafyziky (Metafyzična). Jestli to někdo takto pochopí, nebo projde kolem bez povšimnutí, je svrchovaně individuální a tudíž nanejvýš intimní záležitost. Netroufám si říct, zda se právě tady láme chleba čtenářské gramotnosti, jestli zrovna zde je ono inkriminované místo, oddělující čtenáře od Čtenářů, knižní konzumenty (to není myšleno nijak pejorativně!) od (myšleno s nadsázkou!) Vědoucích – mám ale pocit, že ano. Obvykle se v případě knih, jakou je Ogangie, používá fráze „jsou určeny pro náročného čtenáře“. Neměli bychom však být nároční všichni? Kdo ze čtenářů se dobrovolně a beze studu označí za „nenáročného“?
Dobrá, řeknete si – ale „o čem“ ta kniha vlastně „je“? Na to se dá odpovědět pouze protiotázkami jako: O čem je prostor a čas? Kam směřují dějiny? Odysseus se plavil na lodi po mořích a „náš“ Oddys se musí spokojit s neckami a páchnoucím jezerem splašků v čističce odpadních vod – a co myslíte, mohou mít tito dva přesto cosi společného? Hlavní otázka je však úplně jednoduchá a zní zhruba takto: A kdyby „to“ nebylo nic jiného než erupce nahromaděné inspirace, eskapáda radosti z přiblížení se samotným limitům jazyka či láva slov, tekoucí po úbočích rozjitřené mysli – copak by to bylo málo? Ano, to všechno tam je – a zároveň to dává smysl! Tedy Vyšší smysl, abychom si rozuměli. Vyjděme sami ze sebe a hledejme Ogangii – všichni máme naději, neboť „každý může mít své Lambaréné...“
Nakladatelství Triáda patří u nás k těm menším, ovšem ukazuje se, že sázka na kvalitu před kvantitou, jakkoli nemusí vést k závratnému finančnímu profitu, je cestou k vytvoření čtenářské komunity, která takovýto postoj ke knihám a literatuře dovede ocenit tím nejlepším způsobem, totiž svou věrností osvědčené „značce“. Domnívám se, že právě malá nakladatelství, v nichž si s každou knihou, než ji vypustí do světa, doslova „hrají“ a spíše než podnikání vidí ve své práci poslání, jsou ve své „branži“ onou příslovečnou „solí země“, bez níž bychom byli vydáni na milost a nemilost „velkým hráčům“. Nic proti nim, ale kdo z nich by si troufl vydat třeba právě Ogangii, určenou pro literární „fajnšmekry“ a z pohledu trhu patrně neslibující zisk, který by „stál za to“? – Triádo, díky za Ogangii...
Ivan Matoušek stvořil mistrovské dílo!

Komentáře (0)