Kněžím: Slovo a liturgie

recenze

V těchto dnech, týdnech a měsících, kdy máme jako křesťané účast na liturgii více či méně omezenou vládními nařízeními, máme snad také více prostoru zamyslet se nad tím, co pro nás liturgie znamená, co všechno nám dávala – a snad brzy zase dávat bude. Podnětem a průvodcem pro tyto úvahy může být i kniha italského autora Enzo Bianchiho Kněžím: Slovo a liturgie.

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze.

Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví:

Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!

Aniž si to možná uvědomujeme, při liturgii se také mnohému učíme – a to při společné modlitbě, naslouchání i slavení:

Nikdy by se nemělo zapomenout na to, že liturgie je pro každého křesťana také pedagogikou. A když si často stěžujeme na povrchnost a prázdnotu v duchovním životě věřících, měli bychom se také ptát, co jsme je vlastně učili, a to především vycházejíce z liturgie, protože ta je ze strany věřících stále nejnavštěvovanějším místem, kde se mohou setkávat s Božím slovem a kde pramení jejich duchovní život.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že pokud chceme Boha stále více milovat, měli bychom ho také stále více poznávat – a k tomu máme příležitost opět v liturgii:

Kdo nemá lásku a vášeň pro liturgii, nemůže dospět k ars celebrandi, nemůže být schopen cele prožívat liturgii jako místo, na kterém získáváme zkušenosti s Bohem a všemi duchovními smysly stále více poznáváme Pána, abychom ho mohli také více milovat. Jak může ten, kdo nemiluje liturgii, být znamením skutečnosti, že pozemská liturgie, kterou slaví, je v jednotě s liturgií nebeskou? Větší část prohřešků týkajících se ars celebrandi pramení právě z nedostatku lásky k liturgii. Proto chci citovat překrásnou vstupní modlitbu 2. neděle po Seslání Ducha Svatého: „Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést.“

Komentáře (0)