Ke kněžství ženy

recenze

Teoložka Mirej Ryšková se rozhodla zveřejnit svou soukromou korespondenci, kterou vedla s teologem Josefem Zvěřinou v 80. letech 20. století. Týká se jejího povolání ke kněžství a hledání toho, jaké uplatnění a místo by v církvi mohlo mít. V té době byla její touha něčím zvláštním a neuchopitelným:
Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. (...) vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. (...) Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.

Není divu, že i u tak pokrokového teologa, jakým byl Josef Zvěřina, nenašla Mirej Ryšková ve své době pochopení:
„Bude třeba modliteb a hledání celé církve, co toto svěcení žen konkrétně obsahuje. Odmítat modlitbu za světlo v této věci a tvrdošíjně lpět na starých pozicích by možná znamenalo protivit se Duchu svatému, který vane, kudy chce On a ne naše soudy. Naše tradice je jistě úctyhodná a nelze ji pominout, ale nejde o nové síly, které budí Duch, obnovující tvář země? Jestliže se dnes tak mocně projevuje charismaty i v našich sestrách, možno pokorně doufat, že může sílit Kristovu církev také tímto svátostným způsobem. Tím by bylo zaplněno ‚prázdné místo‘ v povolání a poslání ‚laiků‘ v církvi i ve světě. Vážné hlasy žen, jejich tužby a vůle sloužit posvátnou službou v moci Kristova poslání božského, prorockého a pastýřského nejsou módou, vzpourou. Není v duchu evangelia, podle něhož bylo vtělení dáno Ženě a zvěstování o Vzkříšení ženám, aby byly tyto hlasy soustavně ignorovány, podezírány, odmítány, či dokonce zesměšňovány.“

Zajímavé pro mě ale byly důvody, které měl k tomu, aby zaujal tento postoj:
Zvěřina již tušil určitou krizi kněžské identity v moderní či již postmoderní podobě a odmítal klerikalismus ve všech podobách a i z tohoto důvodu se mu svěcení žen nejevilo jako pro církev přínosné. Měl obavy z toho, že by z církve a společnosti zmizel prvek naslouchání, času pro druhého, bytostné přítomnosti, jak to pro něj zpřítomňovaly ženy. Nicméně několikrát zdůrazňoval, že je třeba nového pojetí. „Je třeba ženě dát v církvi její nenahraditelné místo – nikoliv napodobení muže, je zkrátka třeba pokusit se o novou teologii ženy. Teprve potom by měla otázka po jejich svěcení smysl.“ Navíc se snažil vyhnout teoretickému i praktickému redukování církve na kněžský stav (hierarchii) a řeholní stav a považoval za nutné zdůrazňovat různé dimenze církevního života. (...)
„‚Teologie ženy‘ (ne jen teologie o ženě) čeká na zpracování. Ta moje i teologie vůbec. Jenže ona nevznikne sama, bez účasti právě žen. Protože to nemůže být obvyklá teologie, ale důkladná teologická reflexe nad Boží myšlenkou o ženě, jak ji můžeme a máme čerpat ze zjevení.“ Nemají-li teologii ženy psát znovu muži, tedy jaksi stanovovat, co je Boží myšlenka o ženě, co žena má, co v církvi může a nesmí, pak je nepochybně třeba, aby se k tomu kompetentně vyjadřovaly samy ženy, aby jim byl dán prostor nejen na papíře, ale také v realitě. Toto jeho přesvědčení bylo v dané době v rámci církevního prostoru ojedinělé.

Takové tedy byly úvahy o roli žen v církvi v 80. letech 20. století. Kniha už v úvodní části obsahuje postesknutí nad tím, že zatímco v mnoha profesích (Mirej Ryšková pracovala v nakladatelství, kde to tak bylo) a prostředích byla v té době žena rovna muži, v církvi přetrvávala výrazná nerovnováha způsobená tím, že žena se téměř nemohla zapojit do aktivnějších služeb v církvi. Bohužel ani po celých čtyřiceti letech, kdy kniha vychází, se v církvi tato praxe příliš neposunula. Papež František se sice snaží ženy do dění v církvi zapojovat (svěřuje jim různé úřady, které nevyžadují kněžské svěcení, nedávno vydal dekret, podle kterého mohou ministrovat i dívky, čímž „uzákonil“ praxi, která byla v mnoha českých farnostech už běžná), jsou to ale jen malé a postupné krůčky, které mnoha ženám a dívkám nestačí.

Myslím si, že role žen je jedním z nejbolestnějších problémů katolické církve, který odrazuje mnohé kvalitní lidi (a to ženy i muže) od toho, aby se stali jejími členy nebo od toho, aby se v ní více angažovali. Církev by měla nad tímto problémem ještě vážně a radikálně uvažovat a korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny k tomu může být dobrým podnětem. Děkuji autorce za odvahu svou korespondenci zveřejnit, i když se určitě nesetká jen s pochopením a nadšeným přijetím.

Trochu mi vadily úvodní pasáže knihy, kde jednak byla přiblížena situace ve společnosti i v církvi v 80. letech 20. století dost polopaticky (chápu, že to je pokus vyjít vstříc i čtenářům méně informovaným), jednak jsem se tam dozvěděla téměř všechno důležité z následné korespondence.

Celkově ale pro mě byla kniha velkým přínosem a mnohé myšlenky v ní uvedené jsou nosné i dnes a má smysl se nad nimi stále zamýšlet.

Komentáře (0)