Když vám policie dýchá na krk

recenze

V podezření (2015) / DaveBukowski
V podezření

Život může šlapat jako hodinky. Stačí ale jen malé zaváhání, abyste se dostali do situace, kdy můžete ztratit všechno, na čem vám záleží.


Pokud pozorně sledujete zahraniční novinky na českém knižním trhu (a obzvláště detektivky), určitě si pamatujete na thriller Řekni lituji od Michaela Robothama, který nakladatelství MOBA vydalo v dubnu tohoto roku. Ten nadchl snad každého čtenáře, který do něj jen nahlédl, a je tak pochopitelné, že román V podezření, který spadá do stejné série a je jejím úvodním dílem, byl pro mnoho lidí velkým očekáváním.

I mně se Řekni lituji zalíbilo, nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že mi k dokonalosti něco chybí. Proto jsem se na Robothamovu provotinu těšil snad ještě více – čekal jsem, jestli se mi na druhý pokus podaří se zařadit mezi jeho fanoušky. Odpověď je teď jasná.

Jo, tentokrát to vyšlo.

***

Psycholog Joseph O’Loughlin, hlavní protagonista celé série, je policií požádán o asistenci u řešení případu vraždy mladé ženy, která byla patrně prostitutkou. To, co se ale zpočátku zdá jako obyčejná spolupráce policie a psychologa, se pro Joea stane nebezpečnou hrou, když zjistí, že zavražděná žena byla kdysi jeho pacientkou a že problémy jednoho z jeho aktuálních pacientů můžou souviset právě s onou vraždou. Jedna malá lež tak Joea nakonec stojí mnohem víc, než by si dokázal představit.

Skvělý styl psaní

Michael Robotham je v mých očích jeden z těch spisovatelů, kteří píší výborným stylem, aniž by vlastně věděli, jak to dělají – jeho knihy jsou totiž zábavné, rychle ubíhající a neskutečně napínavé, zároveň ale působí nenuceně a naprosto přirozeně. Liší se tak od mnoha spisovatelů, kteří si můžou utrhnout hlavu, jen aby vymysleli co nejjemnější slovní nuance nebo dosadili co nejlibozvučnější slůvko, ve výsledku se ale právě díky tomu veškerá jejich snaha ztratí. Robotham naopak píše jednoduše a zároveň umělecky, svižně a přitom ne ukvapeně. Listovat stránkami jeho knih je tak radost, od níž budete jen těžko a velmi neradi odcházet.

Stejně jako v Řekni lituji, i tentokrát mě ohromila jeho schopnost přijít s příběhem, který je dokonale promyšlený a ve kterém všechno do posledního detailu sedí na svém místě, ale současně postrádá jakoukoliv nudnou pasáž. Na každém rohu na vás čekají dějové zvraty, jež pohánějí děj kupředu a nedávají vám ani hlavnímu hrdinovi čas na oddech. Díky skvělé psychologii postav navíc pocítíte všechny rány, které Joeovi autor nemilosrdně uděluje, stejně jako on.

Nepodstatné chyby

Ke knize tak mám jen dvě výtky, jež jsou nakonec celkem zanedbatelné. Tou první z nich je volba Michaela Robothama vyprávět své příběhy v ich-formě a přítomném čase, což je kombinace, která mi z nějakého neznámého důvodu opravdu nesedí a setkávám se s ní jen velmi nerad. Není to samozřejmě důvod k nějakému snižování procent, ale nedokázal jsem si to odpustit alespoň zmínit. Tím druhým bodem je první kapitola knihy, v níž Joe zachrání chlapce, který se chystá spáchat sebevraždu skokem ze střechy. Onen chlapec se v knize poté už ani jednou neobjeví a samotná scéná pro příběh také vůbec není důležitá, nabízí se tedy otázka, proč si autor zvolil právě takový úvod.

Hledání chyb ale tentokrát působí jen jako nesmyslné hnidopišství, že?

Pravdou je, že už dlouho jsem se nesetkal s thrillerem, kde by autor působil tak sebejistě v kramflecích a tak lehce vyprávěl příběh, který rozhodně není lehký na vyprávění. V podezření jen a jen doporučuji – ačkoliv bych ho nezařadil k úplně špičce letošních thrillerů (konkurence je neúprosná), rozhodně byste ho neměli minout. Jestli si totiž někdo ze současných autorů zaslouží, aby se u nás stal slavným, je to Michael Robotham.

90 %

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství MOBA!

Více recenzí najdete na: weekly-vomit.blog.cz

Komentáře (0)

Přidat komentář