Když mrtví neumlkají

recenze

Bolest: Zima komisaře Ricciardiho (2016) 4 z 5

/ katy238

Komisař Ricciardi není běžný policajt. Mlčenlivý podivín s hlubokýma očima plnýma bolesti a tichého odhodlání jít si za svým cílem stůj co stůj.

Ale ne přes mrtvoly. Těch potkává v ulicích Neapole více než dost.

Když jejich řady jednoho dne doplní známý operní pěvec Vezzi, je právě Ricciardi povolán k vyšetření případu a rychlému nalezení vraha oběti, která stále promlouvá tichým hlasem plným hádanek.

A je právě na Ricciardim, aby je rozluštil a spojil do souvislostí s těmi, kteří ještě žijí.

Čas neúprosně běží a hrozí nebezpečí, že vrah dělá to samé směrem pryč z Neapole.

Komisař s nezvyklým záhrobním nadáním proto trpělivě sleduje stopy a skládá střípky do mozaiky, jejíž výsledný obraz je příliš šokující, než aby to byla pravda.

Je to však pravda?

Detektivní příběh z Neapole třicátých let je příjemnou oddechovou četbou. Není třeba příliš přemýšlet za komisaře, který vede čtenáře skrz příběh plný tajemství i smutných mrtvých očí v zapadlých uličkách.

Mrtví stále žalují a právě smutný Ricciardi slyší jejich hlas, což dodává příběhu tajemný nádech i směr ústřední zápletky. Obrazy chudoby města i lesku bohatých na druhé straně pouze dokreslují poněkud ponurou atmosféru knihy.

Kniha nese podtitul "Zima komisaře Ricciardiho" a právě v těchto chladných dnech vítr za okny utváří atmosféru tajemného příběhu, se kterým je fajn zachumlat se do peřin a sledovat, jak příběh skončí a kdo je tím tajemným pachatelem, jehož směrem ruka mrtvého stále ukazuje. A pravě tím směrem komisař neúnavně kráčí.

Bylo příjemné se k němu na chvíli připojit. Zkuste to taky. Nebudete zklamaní.