Když je na světě temno, nech se vést svým vlastním neuhasitelným světlem.

recenze

Wildcard: Divoká karta (2019) / KatChiss

"Od chvíle, co Hideo spustil svůj algoritmus, uběhl tři dny. Technicky vzato by měl být svět bezpečnější než kdy dřív. Každý, kdo někdy použil kontaktní čočky od Henka Games - byť třeba jen jednou -, by teď měl být zcela pod Hideovou kontrolou a mělo by mu být znemožněno jakkoli překročit zákon nebo komukoli ublížit." - str. 13

Takhle začíná druhý díl série Warcrossu. Jestli si dobře vzpomínám, první díl končil s tím, že je Hideo špatný a Emika ho chtěla zastavit. Jeho úmysly mi však přijdou správné. Sice jsou všechny lidi pod jeho kontrolou, ale výsledkem je, že nemohou páchat žádné špatnosti a ke všem zločinům z minulosti se přiznali a budou nést následky. Jenže Emika ho chce dostat a stejně tak i Zero.

Nevím, jak to máte vy, ale já v příbězích potřebují "nálepky". Potřebuji si v hlavě utřídit, kdo je ten špatný a kdo dobrý. Komu mám vlastně fandit a koho nenávidět. Samozřejmě to může být subjektivní, ale většinou je jasné, kdo je kdo. Nikdo vám však nezakazuje fandit tzv. bad boyům. V této knize jsem s rozpoznáním měla problémy. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je v právu Hideo nebo Zero. Jednou jsem si říkala: "No jasně, Hideo jedná s dobrými úmysly, to je v pořádku." Ale o několik událostí a nových informací jsem si zase řekla, že je to špatně, a že Zero je ten v právu.


"Mohla jsem ti taky hodit na hlavu pytel, ale nechtěla jsem tě zbytečně děsit. … Protože to, že jsi mě střelila, mě nevyděsilo ani trochu. To dá rozum." - str. 53

K Emice jsem si nevytvořila nějak hluboký vztah, ale nemůžu říct, že by mi vadila. Oblíbila jsme si však Jax, která se objevila na začátku tohoto příběhu. Šel z ní strach, ale také respekt. Když jsme však měli tu možnost poznat ji blíže, byla to dívka s city, které se však snažila skrývat. Byla vtipná a záleželo jí na svých blízkých. Přesně s takovou holkou bych se chtěla kamarádit. Dokázala by mi poradit a věděla bych, že mi nelže, i když pravda není vždy příjemná. Navíc by se mě zastala a dokonce by se i poprala.

"Najednou bylo všechno perfektní, a pak, znenadání, bylo zase všechno úplně špatně. Takhle to v životě chodí - nikdy nevíte, kdy se najednou vyhrabete z průseru, nebo kdy do něj zase spadnete." - str. 130

Abych to shrnula. Nedostatek vidím to, že bylo příliš matoucí, kdo je v příběhu padouchem. Možná byl autorčin záměr nás plést, abychom byli na konci překvapení, kdo to vlastně byl. Dobrý nápad, už ne tak dobré zpracování. Záměrem možná bylo udržované napětí, ale mě to spíše štvalo. Sama Emika byla zmatená a nevěděla, komu důvěřovat. Jejím úkolem bylo zničení Neurolinku, ale někdy mi přišlo, že právě to udělat nechce.

Nicméně kniha má i svá plus. Jedním z nich je již zmiňovaná nová postava Jax a především je to autorčin styl. Autorka píše velmi čtivě a poutavě. Rozhodně se nebudete nudit, jelikož zde nenajdete zdlouhavá a zbytečná popisování prostředí, ve kterém se postavy nacházejí. Troufla bych si říct, že se zde nenacházejí žádná hluchá místa ani nelogičnosti.


"Dokážu same sebe o nějaké lži přesvědčit natolik, že upřímně věřím, že je to pravda. Víš, jak se tomu říká? Sebeklam, Emiko. Lži se říkají jednodušeji, když ti jako lži nepřipadají." - str. 135

Sérii Warcross bych doporučila milovníkům her a virtuálních realit. Tyto příběhy nenadchnou, ale ani nezklamou. Očekávejte spíš takovou oddechovější četbu :)

---

Wildcard: Divoká karta Marie Lu

Emika Chenová z warcrossového šampionátu jen sotva vyvázla životem. Teď, když už ví, co se doopravdy skrývá za Hideovým novým algoritmem NeuroLinku, už nemůže věřit tomu jedinému člověku, ke kterému vždycky vzhlížela. K tomu, kdo ... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---