Kdo je Oliver?

recenze

Hádanka jménem Oliver (2018) / MMacicekk
Kdo je Oliver?
Hádanka jménem Oliver je sice debutem irské autorky Liz Nugent, čeští čtenáři se však s její tvorbou mohli seznámit již dříve, neboť nakladatelství Omega začátkem roku vydalo autorčinu v pořadí druhou knihu V úkrytu, kterou jsem četla a recenzovala (najdete ji zde v záložkách).

Liz Nugent se narodila v Dublinu, kde bydlí dodnes a kde se také odehrávají její romány. Hádanka jménem Oliver, která je předmětem této recenze, se v době svého vydání dočkala mnoha pozitivních ohlasů a získala též cenu za nejlepší irský kriminální román roku.

Po nadšených ohlasech, které jsem před samotným přečtením knihy zaznamenala, jsem měla celkem vysoká očekávání. Myslím, že i díky tomu jsem po dočtení pocítila lehké zklamání. Více se dočtete níže.

Hlavním hrdinou, jak už název vypovídá, je Oliver Ryan, muž, jehož nějakým způsobem ovlivnila a formovala minulost, která z něj udělala muže, jakým je dnes. Příběh začíná v současnosti, zrovna chvíli po té, co Oliver surovým způsobem napadl svou manželku Alici, tichou a nenápadnou myšku, která byla manželovi plně oddána. Co vyvolalo tak brutální útok? Tuto otázku si položí každý čtenář a přesně o jejím zodpovězení je celý příběh, v němž se pátrá po příčině napadení Alice, jež je ukryta hluboko v minulosti.

Kniha je psána hned z několika pohledů, včetně Olivera. Postavy a jejich vyprávění se nepravidelně střídají a po malých kouscích čtenář zjišťuje, co stálo za Oliverovým výpadem. Taktéž on sám velmi zvolna odhaluje svou vlastní minulost, která ho nakonec velmi šokuje. Čtenář má však v některých okamžicích jasno mnohem dříve, než samotná postava Olivera.

Autorka velice dobře z psychologického hlediska propracovala postavy a jejich charaktery. O její schopnosti jsem se přesvědčila už v knize V úkrytu, která na tom byla velmi podobně. Zvrácené charaktery jsou autorčinou doménou. Příčiny však hledejme již v dětství. Autorka velmi dobře ukázala, že osobnost se formuje již v raném věku, působí na ni více faktorů, které spolu úzce souvisejí. Oliverův čin, který je nyní propírán a po jehož příčině se pátrá, není však jediným hrůzným činem, jenž provedl. Čtenář se snaží s pomocí vyprávění vedlejších postav přijít na to, kdo Oliver vlastně je. Zrůda či oběť?

Přiznám se, že já jsem se bohužel při čtení většinu času nudila. Chápu, že v knize jde v prvé řadě o psychologický rozbor, který se nejspíš nemohl jinak podat, neboť by kniha ztratila svůj smysl, ale když si vzpomenu na skvělý psychologický thriller V úkrytu, nemůžu se ubránit jistému srovnání. Knihou Hádanka jménem Oliver autorka debutovala, takže je v podstatě velmi pozitivní, že se ve své tvorbě zlepšuje, a to je jedině dobře. Na knize jde bohužel vidět, že se jedná právě o prvotinu, neboť s její druhou knihou V úkrytu se tato nedá vůbec srovnávat. Celkové vyprávění bylo takové mdlé, šedé, nezajímavé a velmi pomalu se rozplétaly nitky minulosti, které s brutálním činem v současnosti souvisely.

Líbilo se mi, jak autorka vylíčila předsudky panující v Irsku před pár desítkami let. Irsko bylo v té době hodně konzervativní a právě i tehdejší doba hodně ovlivnila, jakým směrem se ubíraly rozhodné skutečnosti. Nebylo to tedy jen o člověku samotném či jeho minulosti, ale nezvratitelný sled událostí ovlivnil také čas, jakož i místo.

V knize nečekejte žádné výrazné zvraty, ale spíše poklidnější vyprávění, které někdy bývá o to děsivější. Já osobně však od knihy čekala více, po dočtení jsem cítila jakési zklamání, které by možná nenastalo, kdybych knihy četla chronologicky, jak je autorka napsala.

Knihu doporučím čtenářům, kteří si libují v psychologických rozborech a zvrácených myslích, působivé atmosféře soudobého i minulého Irska a nevadí jim pomalejší tempo vyprávění bez výrazných zvratů.

Komentáře (1)

kniha Hádanka jménem Oliver recenze

jana14
14.12.2019

U knížek, stejně jako u jídla platí přísloví "sto lidí- sto chutí". Mě se právě na knize líbily věci, které autor recenze Oliverovi vytýká. Možná je to i tím, že jsem v mládí byla silně ovlivněna Čapkovým Hordubalem, Povětroněm a Obyčejným životem. Jistě, Karel Čapek je úplně jiná spisovatelská liga, ale děj, postavený tak, že několik postav vypráví o určitém člověku příběh ze svého pohledu a čtenář si potom postupně skládá svůj vlastní obraz a dělá závěry - to se mi prostě hodně líbí.