K jednomu výročí a mnoha událostem

recenze

Když se druhý měsíc letních prázdnin dostane do své druhé poloviny, neznamená to pouze závan počínající paniky na školou povinných tvářích, ale také připomenutí faktu, že od roku 1968 u nás má tato část roku trochu jinou příchuť. Ne pro každého stejnou, ale u data znalých vyvolá tato část roku emoce.

21. srpen 1968 totiž nepřinesl do našich země jen mnoho tanků, vzteku a otazníků, ale také jasný signál, že teď to opět bude dle ústředí a ne jinak. A pokud byste to jinak chtěli, tvrdá pěst režimu je na dosah a mohla se všude rozprostřít normalizace. Pro někoho sladká a úlevná, pro tu neprivilegovanou většinu šedá, hnusná a toporná.

Kniha Černá kniha sovětské okupace s podtitulem Sovětská armáda v Československu a její oběti se však zabývá ještě další stránkou této události, a totiž jejím dalším následkům na ty nejobyčejnější obyvatele. O politických dopadech se napsalo, stále a píše a bude psát mnoho. Ale o důsledcích pro Vencu traktoristu, který jel ráno na čezetě na šichtu do kravína a cestou to napálil do neosvětleného odstaveného Uralu (vojenské nákladní auto) za zatáčkou, o tom se uceleně příliš mnoho literatury nezmiňuje. A že osud Vency traktoristy potkal desítky lidí, je smutný fakt.

Ale zkusím od počátku. 21. srpna se začala odvíjet kapitola v českých a slovenských dějinách se smutnou dohrou. Sovětská vojska složená z mnoha spřátelených národů nás přijela zachránit. Před čím, se vedou spory, ale sovětská moc sem přijela bránit hlavně svůj vliv. Ovšem v konečném důsledku se tu přitáhlo touto cestou tuny a tuny těžké techniky a tisíce lidí a odjet nehodlali. Bylo nutné se s přítomností dalších obyvatel naší země vyrovnat a někam je umístit, když si sem přesídlili někteří i rodinu, počítat i s tímto a hlavně dát vojenské přítomnosti cizích státních příslušníků, jakkoliv jsme měli být všichni spřátelení, právní rámec. Začal kolotoč dohod, podepisování pro československý národ naprosto nevýhodných smluv a uvolňování ubytovacích prostor i všech možných jiných prostor, pro dočasné obyvatele.

Už tehdy bylo jasné, na čí straně je miska vah a kdo bude mít hlavní slovo. A toto podrobně mapuje úvod knihy, její první třetina, kde autoři popisují složité kolotoče jednání, rychlá řešení dlouhodobých situací a pak se věnují jednotlivým druhům škod v souhrnech. Škody tu totiž zůstaly především. Majetkové jako zdevastované a černé stavby, ekologické jako kontaminovaná půda při manipulaci s technikou a jejím mytí při korytech řek a potoků, zločiny a vraždy a, to nejčastěji, oběti na životech a zdraví při dopravních nehodách.

Je totiž také důležité vědět, že v dalších letech tu nebyli životem protřelí Rudoarmějci s pevnou rukou, jasným zrakem a vzpomínkou na okupaci Německem. Svaz nám tu posílal v rámci vojenské služby devatenáctileté kluky bez zkušeností s řízením, které posadil do mnohatunového monstra nevyhovujícímu provozu na našich cestách a jen ho poslali dopředu. Neřekli mu, že si má rozsvítit světla. Ona totiž často nefungovala. Neřekli mu, že v zatáčce a v noci se neosvětlený transportér nenechává. Tak si v něm ustlal ke spaní. Nevysvětlil mu nikdo, že když se jede v koloně a náhle z ní vyjede do protisměru, tak pokud v protisměru někdo jede, tak ho zabije. Tak se to dělo. A už vůbec nikdo mu nevysvětlil dopravní značky, předpisy, nutnost jízdy jen po silnici a důležité věci kolem brzdné dráhy. Pokud fungovaly brzdy. To taky nebylo samozřejmostí A tak nezkušení mladíčci, posbíraní po celém SSSR, sedli do obřích vraků a vyjeli na naše cesty s kadencí smrtky mávající kosou.

Na jejich obhajobu, sem tam jim tam opravdu vjel opilý řidič, spadl opilý chodec nebo, a to je hodně smutné, vběhlo malé dítě, pak opravdu nemohl řidič udělat nic. Ale to jsou jednotky případů oproti mnoha hrubým zanedbáním, která brala životy československým občanům.

Kniha po obecné části seznámením s problematikou přítomnosti a aktivity sovětských vojsk pokračuje výčtem obětí a jejich příběhy, a to seřazených dle data úmrtí. U téměř každého příběhu je fotodokumentace, někdy je vyfocen jen hrob, často místo nehody a zdemolovaný dopravní prostředek, někdy i mrtví sami a to je pak hodně smutné. Proto není kniha pro slabé povahy, ale už citlivý čtenář pozná od začátku, kdy jsou stříleny namátkou děti stojící u cesty a pozorující kolonu vojenských vozidel, že to nebude lehké čtení.

Opět k nehodám. Ze všech případů autonehod popsaných mi utkvěl v paměti tento případ, jednalo se o pětičlennou rodinu, vracející se domů z výletu, máma, táta, tři děti:

Následky havárie byly děsivé. Manželé Chlupovi, sedící na předních sedadlech, utrpěli mnohačetná zranění, naprosto neslučitelná se životem, a na místě jim podlehli. Všechny jejich děti byly velmi vážně zraněny a přes péči lékařů v nemocnici 14. října zemřel ani ne osmiletý Jaromír Chlup. Jeho sourozenci museli být po dlouhou dobu hospitalizováni a z nemocničního oddělení je propustili až před Vánocemi. Osiřelé děti potom vychovávala ve velmi těžkých sociálních podmínkách babička.

Nehoda se stala v říjnu, rodina v autě míjela kolonu sovětských nákladních automobilů a jeden z nich náhle vybočil z řady, dostal smyk a vzal s sebou i malé auto s rodinou. Nejenom zbytečná smrt, ale i následné strádání přeživších bylo daní za sovětskou přítomnost.

Další nezanedbatelnou kapitolou byly vraždy. V opilosti, v dezerci, v potřebě, důvod se našel. Hodně smutná byla událost z roku 1981, kdy dezertér sovětské armády zabil v rodinném domě maminku se dvěma malými dětmi, ubil je kladivem. Bohužel stát neměl ani tak zájem na tom, aby se tyto události opětovně neděly, protože toto opravdu zdaleka nebyla první událost tohoto typu, ale jen prosté a jednoduché „co na to lidi.“ Obětem a pozůstalým nenechali klidu ani při posledním rozloučení, vše se muselo ohlídat:

Pohřeb se konal v pátek 10. dubna již od 8:00 v krematoriu v Olomouci. K pohřbu Okresní správa SNB zpracovala plán bezpečnostních opatření, včetně kontroly obsahu promluv svátečních řečníků. Dokonce se měl osobně dostavit i okresní církevní tajemník a tak případně zastrašit přítomného kněze. V civilu se mělo zúčastnit pohřbu dvacet příslušníků StB k rozehnání případné provokace před hřbitovem, dva fotografové, dvoučlenná hlídka k nepřetržité ochraně hrobů Sovětské armády toho dne a v záloze připravená pořádková jednotka v síle třiceti příslušníků SNB k možnému zákroku, služební autobus a vozidlo. S velením sovětské posádky v Olomouci bylo zajištění omezení pohybu sovětských občanů v prostoru krematoria a hřbitova toho dne. Z toho počtu bylo 35 příslušníků SNB a 50 příslušníků Lidových milicí v civilním oděvu. Obřad proběhl bez jakýchkoliv zmínek o národnosti a původu vraha. Zádušní mše se konala v Hejčíně.

Jen pro úplnost, psychicky nemocný devatenáctiletý vrah rodiny byl později zastřelen v rámci svého vlastního procesu. Jako zajímavost uvádím, že zatčen byl v civilních ženských šatech, které v domě ukradl oběti.

Účast kontrolních a bezpečnostních orgánů na pohřbech byla bohužel běžným folklorem těchto nešťastných událostí. A následná perzekuce rodiny za prostý fakt, že jim milovaného zabil sovětský voják, jakoby už tak toho nebylo dost. Manželky byly propuštěny ze zaměstnání, děti náhle nebyly vhodnými uchazeči o studium a na hrob si pozůstalí taky nemohli vytesat, co by chtěli. Vše podléhalo kontrole. Extrémem už je v několika případech při pohřbu „nenápadná“ přítomnost sovětských tanků opodál, v jiném případe zase shazovaly na účastníky pohřbu příslušníci spřátelených armád z vrtulníku letáky o nutnosti a potřebě přítomnosti sovětských vojsk. Jak to působilo na zdecimovanou psychiku pozůstalých, raději nedomýšlet.

Drtivá většina událostí je otřesných a i po letech vyvolává mnoho nepříjemných otázek, které nebyly zodpovězeny ani pozůstalým pátrajícím po roce 1989. Lze však nalézt i promile událostí, vyvolávajících úsměv.

Dne 15. června 1978 kolem 20:00 v Bruntále se podnapilý svobodník SA Petr Jakolevič Umaněc (nar. 1958) od VÚ Bruntál vloupal do rodinného domku. V ložnici si oblékl dámský riflový oblek a usnul. V tomto stavu jej našel majitel domku Miroslav Juraška a oznámil vloupání oddělení Veřejné bezpečnosti.

Nevím, co mě na tomto případu má děsit více. Fakt, že drzost a zaostalost sovětských vojáků byla tak obrovská nebo že v roce 1978 existoval kus oblečení popsaný jako dámský riflový oblek. Také to dokladuje, že příslušníci spřátelených vojsk kradli, co nebylo přibité a klidně utrhli i to.

V knize je popsáno několik desítek případů, nad mnoha zůstává rozum stát, jak se vůbec mohlo něco takového stát a jak je možné, že viník nebyl v tolika případech potrestán. Sovětská armáda ve velké většině případů zločiny svých vojáků kryla a často se snažila i jasnou vinu sovětského vojáka připsat oběti nehody. Bez uzardění. Bohužel jim v tomto případě sekundovaly i československé bezpečnostní složky, čest výjimkám, které jsou v knize uvedeny také.

Ke knize mám jen technickou poznámku, někdy je v množství jmen překlep nebo záměna, není to vyloženě chyba, která mění obsah události, spíše je to nepříjemné pro čtenáře a některé roky narození a úmrtí nedávají smysl, ale to jsou jednotky případů a sdělení knihy to na ničem neubírá. Těch údajů ke korekci už bylo zjevně moc.

Černá kniha sovětské okupace je hodně těžké čtení, ale hlavně v těchto časech hodně důležité. Poltické následky aktu okupace jsou jasné, ovšem dopady na život těch nejobyčejnějších obyvatel měst, kterým opilí vojáci projeli domem v tanku, zabili jim tátu a pak se snažili vše ututlat, byly obrovské. Tátové a mámy, kterým bezpečnost vrátila jen poničenou motorku a oznámila, že mladý už se nevrátí, děti bez rodičů, rodiče zastřelení před očima dětí, to jsou fakta.

Vpád cizích mocností už nikdy nesmí být tolerován a trpěn a nelze okupanty považovat za hosty. Rokem 1968 oběti neskončily a každý rok si moloch nezvané armády ukrojil svůj díl hmotných statků i životů občanů okupované země. Každý z těch příběhů je svědectvím, proč už se to nikdy nesmí opakovat ani trpět. Ani glorifikovat a už vůbec ne bagatelizovat.

Už nikdy.

Komentáře (0)