Jmenuju se Hig a žiju ve světě, kde lidstvo téměř vymřelo

recenze

Dny se nám pomalu krátí, začíná být sychravo a deštivo, chřipka klepe na dveře… Prostě ideální čas na četbu nějaké lehce depresivní dystopie.

Svět, jak ho známe dnes, skončil před devíti lety. Tehdy se ještě Země doslova hemžila lidskými tvory, kteří měli své starosti, lopotili se v práci a školách, radovali se z maličkostí i velkých životních úspěchů, milovali, ztráceli, žili, umírali. Nikdy nekončící kolotoč. Jenže jednoho dne se soukolí zadrhlo.

Začalo to jako obyčejná chřipka. Jenže zmutovala. Zmutovala do smrtící verze. Kdo měl to štěstí a přežil vysoké horečky, toho dostala krevní porucha, jež přišla vzápětí. A kdo měl to štěstí a nějakým zázrakem se mu vyhnulo pomalé umírání na novou obdobu AIDS, ten s postupem času začal litovat, že ho nedostala chřipka.

Vítejte do Higova světa. Hig je ten smutný šťastlivec, který souhrou okolností přežil. Jeho domovem je nyní letiště. Má své letadlo, starou Cessnu, s níž se vydává na pravidelné lety a společnost mu dělá jeho starý pes Jasper a bláznivý Bangley, který se jednoho dne objevil na letišti i s ohromným arzenálem zbraní, který by mu mohla závidět i armáda spojených států. Kdyby tedy ještě nějaká armáda existovala.

Tahle nesourodá dvojka společně brání své území. Zatímco Hig kontroluje perimetr ze vzduchu a stále ještě věří, že domluvou by se dalo něco vyřešit, Bangley čistí pozemní prostor a razí heslo: Hýbe se to? Zastřel to. Pořád se to hýbe? Střel to znovu.

Psí hvězdy nesou vizi světa, kde přežívají ti nejsilnější a nejodolnější. A ti s nejsilnějším žaludkem a přesnou muškou. V tomto světě se nejdřív střílí a potom se kladou otázky. Mrtvolám. Každý náhodný poutník je automaticky považován za vetřelce a tak se s ním jedná. Stará pravidla dávno neplatí, protože svět, kde měla nějaký smysl, je minulostí. Samota a beznaděj. Surovost a nemilosrdnost. Hrstka přeživších a umírající svět.

Na všechny události nahlížíme prostřednictvím Higa. Kniha je psána ich formou a značně stroze. Absence uvozovek u přímé řeči mi místy připomínala Cestu od McCarthyho, i když atmosféra Psích hvězd není natolik hutná jako právě u zmiňované Cesty. Přesto svým způsobem, a právě díky stylu vyprávění, působí vše tak nějak reálněji. Jako by se to už vlastně stalo.

Ne, tohle není žádná dystopie spadající do kategorie young adult. Tady nenajdete žádné mladé hrdiny ani klasický happy-end. Zato vám Psí hvězdy ukážou, jak mohou vzpomínky i po spoustě let bolet, jak může život ztratit smysl a třeba to, jakou cenu může mít přátelství mezi člověkem a psem. Dozvíte se, že i ten cvok a podivín může být v jádru dobrý chlap, kterému na vás záleží. A že i v tomhle světě můžete najít důvod, proč dál žít. Když budete mít odvahu ho hledat.

Jestli čekáte nějaké akční dílo, budu vás muset zklamat. Ano, střílí se tu, ano, dozvíte se něco o smrtící epidemii a ano, uděláte si i malý výlet po zničeném světě. Ale… Přestřelky jsou rychlé, pohled na epidemii retrospektivní a zkratkovitý a na tom výletě neobcestujete celý kontinent. Jenže přesto jsou Psí hvězdy vážně dobré. Jsou jiné, nezapadají do klasické škatulky pro tento žánr a rozhodně mají co říct.

A co vy? Co byste dělali, kdybyste přežili celosvětovou pandemii a přišli o všechny své blízké s tím, že ti, co by náhodou přežili s vámi, by byli automaticky vaši nepřátelé? Vzdali byste to a šli dobrovolně vstříc smrti? Nebo byste se zuřivě rvali za svůj život? A jaký by byl důvod jít dál?

Komentáře (0)