Jiný svět

recenze

Frišta (2004) / Lector

Petra Procházková patří mezi nevýraznější postavy naší novinařiny, o což se zasloužila především svým odhodláním pracovat jako válečná reportérka. Za území svého zájmu si zvolila východní Evropu a Střední Asii, v nichž působila mnoho let, a to nejen jako zpravodajka, ale také jako pracovnice neziskových organizací, z nichž sama jednu založila.
Napsala stovky článků o mnoha aspektech střetů, které leží v civilizačních „tektonických zónách“. Dva roky strávila jako reportérka v Afghánistánu, kde se také odehrává děj Frišty.
Frišta je její beletristickou prvotinou. Lze se však oprávněně domnívat, že nejde jen o čistou fikci. Příběh je inspirován, jak autorka sama přiznává, osudy její přítelkyně, Rusky, která v Afghánistánu skutečně žila.
Příběh je to poměrně prostý a je popsán téměř až dokumentaristickým stylem.
Hrdinkou románu je mladá žena Herra, která se během studií v Moskvě seznámila s afghánským studentem a odcestovala s ním do Kábulu, kde se za něho provdala. Namísto vysněného, či slíbeného, solidního domu a krásné ložnice, ji čekal zanedbaný dům, v němž pohromadě žilo několik generací. Mezi členy rodiny zabírají výjimečné místo dvě postavy: její krásná švagrová Frišta, ponižovaná svým velmi nábožensky založeným mužem Kaizem, a fyzicky postižený, ale mentálně a intelektuálně velmi vyspělý, chlapec Muhammed, kterého Herra spolu s manželem svým způsobem adoptuje, aby si tak nahradila vlastní dítě, jež jí osud nedopřál.
Děj se odehrává krátce po invazi amerických jednotek do Afghanistánu nedlouho po 11. září 2001 a relativně krátce poté, kdy Taliban opustil území a jeho bývalý příslušníci se zčásti „rozpustili“ v populaci.
Herru čeká v muslimské rodině kulturní šok, byť nejde, až na švagra Kaize, o rodinu ve víře nijak ortodoxní, ba naopak v mnohém poměrně benevolentní. Přesto všechno Herra svého muže stále miluje, i když i on je schopen na ní občas vztáhnout ruku. Kulturní šok ji však čeká i na jejím pracovišti. Herra spolu s mužem pracuje pro americkou neziskovou organizaci, jež si klade za cíl pomáhat afghánským ženám.
Na jedné straně je Herra nucena přijímat přísná společenská pravidla islámu a chovat se podle nich, na druhé straně je vystavena naivnímu tlaku amerických spolupracovníků domnívajících se, že společenské pořádky založené na právu šaría a hluboké společenské tradici obyčejných věřících mohou být změněny ze dne na den.
Příběh neobsahuje řádné výrazné dějové linky. Jde v podstatě o popis běžného každodenního života smíšené rodiny, která den za dnem zápasí s Kaizovými projevy ortodoxní víry a násilí vůči své ženě, a popis vnitřního Heřina sváru, vyvolávaného prací pro západní liberální společnost a vystavujícího ji četným dilematům.
Pozadí konkrétních každodenních situací a drobných epizod de facto tvoří konzistentní popis muslimských zvyků, pravidel a tradic a odkazů na Korán. Autorka to vše umně upletla do souvislého obrazu afgánské společnosti a kultury. Přestože popisuje chvíle emocionálně vypjaté, i tady si zachovává jakýsi odstup novinářky a jednotlivé situace a příběhy vypráví poměrně věcně a takřka nezúčastněně, jako by nechávala na čtenáři samotném, jak to vše bude interpretovat.
Interpretací se však nenabízí mnoho. Z pohledu příslušníka západní civilizace je popsaná společnost nekompatibilní s našimi hodnotami a životními zkušenostmi. Nacházíme v ní sice prvky, které při trošce tolerance lze prohlásit za spřízněné, protože jsou hluboce lidské, ale mnohem více v ní nacházíme body, které nám tuto kulturu odcizují.
Těmito prvky je především začlenění žen do muslimské společnosti a vztah mužů k ženám, dále pak obecně vztah k živým tvorům, který navzdory tomu, co je napsáno v súrách, je ve svých praktických projevech velmi negativní. Je to neochota vzdělávat se. Je to preference násilného řešení téměř jakýchkoliv konfliktů či (pro muže) nepříjemných (tedy mužovu čest deklasujících) okamžiků.
Přestože Petra Procházková dokázala do příběhu zasadit několik odlehčujících scén, které mohou u čtenáře vyvolat úsměv, ba hlasitý smích, je celkové vyznění knihy poměrně ponuré a bezútěšné.
Autorka ukazuje, že pokud má být vzájemná koexistence obou kultur úspěšná, nelze toho dosáhnout hned a už vůbec ne násilím z jedné či druhé strany. Je to dlouhodobý proces vyžadující hodně empatie.
A možná je dobré zdůraznit, že vždy spíše půjde o koexistenci a vzájemné tolerování než nějaké větší prolínání. Myslím, že to po přečtení Frišty pochopí i mnohý umírněný multikulturalista.

Komentáře (3)

Přidat komentář

---