Ještě není vše ztraceno aneb svrhne náš národ vládu politické korektnosti?

recenze Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé (2018)

Ještě není vše ztraceno aneb svrhne náš národ vládu politické korektnosti?
Padesátá léta jsem sice nezažil, vím však, že ti, kdo se tenkrát protivili komunistické moci, byli označováni za „agenty imperialismu“, „válečné štváče“ a „nepřátele lidu“. A podle toho se s nimi i zacházelo – charakteristickým znakem této strašné doby jsou vykonstruované procesy, popravy a žalářování těch, kdo zastávali jiné než státní mocí vyžadované názory a postoje...

O období normalizace již mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Slovník se sice změnil (svobodomyslné a nezávisle myslící jedince označoval vládnoucí režim za „antisocialistické elementy“, „protispolečenské živly“ a „nezákonné struktury“) a od poprav se upustilo, teror však pouze nabyl jiných forem. Věznění, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a pronásledování Státní bezpečností – takový byl v kostce život tehdejších disidentů.

Nyní prý žijeme ve svobodné, liberální a pluralitní společnosti, kde lidé mohou vyjadřovat své názory bez obav z toho, že by je za ně někdo perzekuoval. Je tomu ale opravdu tak? Vidíme, že nikoli. I v současné době existuje oficiální státní doktrína, ještě dnes se stává (a bohužel stále častěji), že nekonformně myslící lidé se dostávají do konfliktu s propagátory nové ideologie. Nálepku xenofoba, rasisty či fašisty spolehlivě dostane každý, kdo nesdílí nadšení z multikulturalismu, migrace, práv „sexuálních menšin“ atd.

Roman Cardal je významný český filosof (osobně ho považuji za vůbec nejlepšího), autor monumentálního díla Identita a diference a řady jiných spisů. Jestliže si člověk jeho formátu, zabývající se subtilními metafyzickými problémy, udělá čas, aby napsal knihu ryze praktickou (Myslet v diktatuře korektnosti má totiž podtitul Příručka pro nepřizpůsobivé), pak je to evidentně známkou toho, že situace je opravdu vážná! „Měkká totalita“ je termín, který pro současné politické poměry Západu používají mnozí – jen málokdo však dokáže provést jeho analýzu s takovou brilantostí, jako právě Cardal. Ten, kdo si jeho knihu přečte, bude se mnou určitě souhlasit v tom, že se jedná nejen o skvělý rozbor fenoménu zvaného politická korektnost, ale též o užitečný „návod k použití“, poskytující přemýšlivým lidem účinnou obranu proti manipulaci a indoktrinaci. A že k ní dochází, o tom není pochyb.

Student si stěžuje, že v jeho škole si lze koupit knihu, která se mu nelíbí. Rektor reaguje tak, že ji vyřadí z prodeje. Důvod? Její autor je „xenofob“... Knihkupectví pořádá autogramiádu, kterou následně zruší, protože ji napsala „islamofobka“... Nakladatelství avizuje vydání románu ruského autora, načež čtenářům sdělí, že kniha nevyjde – spisovatel je totiž „proputinovec“... Tyto tři příklady z nedávné doby jsou smutným svědectvím toho, že politická korektnost u nás zapustila vskutku hluboké kořeny a nebude nijak lehké se od ní osvobodit.

Ukazuje se, že vedle demokraticky volených orgánů státní moci tu existují paralelní struktury, které žádný mandát nemají, přesto však disponují obrovským vlivem. Vznikl nový, takříkajíc „pražsko-kavárenský“ establishment, ovládající mainstreamová média, jejichž prostřednictvím vyvíjí nátlak na státní instituce s cílem změnit stávající společenská paradigmata ohledně lidských práv údajně „utlačovaných menšin“. Nejúčinnějším nástrojem této „sluníčkářské“ propagandy je politická korektnost, resp. dehonestace všech, kdo zastávají „homofobní“, „xenofobní“, “islamofobní“ či jiné názory. Když k tomu připočteme cenzuru, která se v tzv. veřejnoprávních médiích stala postupem doby normou a koordinovaný útok novodobých udavačů vůči autorům „nenávistných“ (rozuměj politicky nekorektních) komentářů na sociálních sítích, pak je zřejmé, že tu probíhá antidemokratická revoluce samozvaných „elit“.

Kdosi řekl, že k tomu, abychom mohli úspěšně bojovat se svým nepřítelem, musíme ho dobře znát. Kniha Myslet v diktatuře korektnosti nám poskytuje množství zásadních informací o těch, kdo chtějí uchopit moc ve státě nikoli demokratickou cestou, nýbrž „pochodem institucemi“. Kam tito neomarxističtí šílenci přivedli Německo, Francii, Anglii a další západní země, je snad každému myslícímu člověku jasné. Kniha Romana Cardala má potenciál otevřít oči i ostatním a přispět tak k tomu, aby k podobným neblahým koncům nedošlo i u nás...

autor: JanH · 21. listopadu v 07:14 · přečteno 429x

Komentáře (6)

Lector
23. listopadu

Spíše než recenzi mi to připadá nějaký manifest, ale chápu, že čas od času má každý z nás potřebu projekce vlastních názorů do takových textů.
Multikulturalismus a přílišné zdůrazňování svobody, které nabízí liberální demokracie na úkor osobní odpovědnosti, mne také nenechávají klidným, ale bylo fajn, kdybychom o takových věcech mohli číst a diskutovat s rozvahou.
Tahle recenze má podle mne jiný cíl, než podat výpověď o jedné knize. Ale i tak mne to zlákalo k přečtení - abych se na vlastní kůži přesvědčil, o čem že to vlastně je.
Romana Cardala neznám, a pokusím se něco o jeho díle a myšlenkách dozvědět. Někteří notoričtí zastánci "tvrdé linie" jsou pro mne totiž nedůvěryhodní a pokud se objeví nějaká osobnost s vysokou mírou osobní integrity, lze se jejími názory zabývat. Já takovou osobnost vidím ve svém oblíbeném Jiřím Krupičkovi. Uvidíme, kdo další...

siena
22. listopadu

Tento text se nijak nevymyká z vašich ostatních, JanH, přesto jste tentokrát došel zase dál.
Podsouvat čtenáři, že utrpení, pronásledování lidí v 50. letech, v letech normalizačních, za jejich politická přesvědčení, se až tak neliší od současné údajné společenské perzekuce, není nic jiného, než snaha o relativizaci, o diskreditaci všech minulých obětí. Píšete, že jsou lidé dehonestováni, přitom se ve svém textu dehonestace sám dopouštíte, používáním hloupých a zjednodušujících, stále dokola omílaných, nálepek. Stále dokola omílaných klišé, ve jménu kterých dokonce svoláváte národ, aby povstal…Proto mi přijde úsměvný, kdyby to nebylo smutné, příspěvek Daydreamer, prý “kdo nejde s námi, jde proti nám“.
Demokracie, demokratický systém nestojí jen na volbách, na volených institucích, ale i na svobodné aktivitě lidí, kteří tvoří danou společnost. A ti nemusí být nikým manipulováni, nikým placeni, přesto mohou zastávat jiné hodnoty, než zastáváte vy sám, či ti, o kterých se zmiňujete. Vydavatel, majitel knihkupectví, jako soukromá osoba, nemá žádnou povinnost vydávat, prodávat vše. Očividně se ale podobné knihy vydávají, jejich autoři jsou i zde na DK uvedeni. Ti vaši perzekuovaní vystupují v médiích, vyjadřují se na sítích. Nakonec i váš článek kdosi shledal za natolik reprezentativní, že je umístěn na titulní stránce i s tím “úderným” nápisem. Proto nevím, o jaké cenzuře tu mluvíte. A opět se vrátím k vašemu pokusu o srovnání s dobou minulou...v sobotu se slavnostně předávaly ceny Paměti národa, zkuste si najít medailonky laureátů a přečíst si je. Už jsem tu několikrát uváděla jako příklad osud pana Jiřího Gruntoráda, zakladatele a ředitele knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti...

Daydreamer
22. listopadu

Chci poděkovat autorovi za skvělou recenzi na, pravděpodobně, ještě lepší knihu. Určitě si ji pořídím. Ten popis naší neveselé současnosti je trefný, přesný a až mrazivý...Obdivuji jeho odvahu(i odvahu nemnoha dalších), takto otevřeně pojmenovat reálný stav v naší společnosti, kde se určité skupiny jakoby shlédly v onom Zápotockého rčení : "Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

Koka
22. listopadu

JeneHá - hééézky, moc hezky! Jen přikládejte pod kotel ....
Tato databáze je plna knih více či méně výstižně popisujících, kam to vedlo, když se takto zatápělo. Doporučuji pár si jich přečíst, ať víte, do čeho jdete a ať to vědí i ti, které vybízíte.

msjadepaton
22. listopadu

Já myslela, že mainstreamová média ovládá Babiš? Znamená to, že Babiš taky vede tenhle "pražsko-kavárenský" establishment? Nebo je to všechno kampaň? Protože kdyby byl Babiš součástí pražské kavárny, tak by ho Zeman neměl tak rád.
Jinak srovnávat současnou lokální cenzuru (kterou má většinou na svědomí nějaký příliš aktivní jedinec, popřípadě firma) s plošnou cenzurou komunistickou je dost na hraně.

Dorian
22. listopadu

Když žijeme v té „měkké totalitě“ (to je něco jako „měkká vražda“ ?) doufám že je tato kniha zakázaná ! Hmm, asi ne :-)