Jemný pozorovatel „neviditelné“ reality nám otvírá oči, abychom ji viděli i my...

recenze

Klika byla vysoko (2018) / JanH
Klika byla vysoko

Před časem vyšla kniha s dosti podivným názvem Raději zešílet v divočině a vzápětí se stala (a to zcela po právu) bestsellerem. Jsou v ní popisovány příběhy lidí, kteří (z nejrůznějších důvodů) „zanevřeli“ na civilizaci, oblíbili si „zálesácký“ způsob života a ten „realizují“ v šumavských lesích. Jeden z těchto samotářů, kterému je ve zmíněné publikaci věnován patrně nejzajímavější medailon, se jmenuje Roman Szpuk. V komunitě lidí, vyznávajících „jeho“ životní styl, zaujímá tento zemitý samorost již dlouho pozici neformálního „vůdce klanu“, přičemž pomalu, ale jistě jej v posledních letech objevuje i „normální“ veřejnost. Mistrné ovládání (v teorii i praxi) poetického stylu zvaného haiku (Szpuk je mnohými považován za našeho největšího současného znalce této „třířádkové“ básnické formy původem z Japonska) na jedné a rozsáhlá publikační aktivita (přesný počet neznám, ale vydal už kolem deseti knih, jejichž společným jmenovatelem jsou oduševnělé, realisticko-mystické texty) na straně druhé – to je kombinace, která k sobě čím dál víc přitahuje pozornost milovníků hodnotné literatury.
Zatím poslední kniha Romana Szpuka má název Klika byla vysoko a jedná se o jakýsi „tříletý životopis“, resp. autorovo ohlédnutí se za roky 2015 – 2018, za tím, co ho potkalo na toulkách přírodou i mezi lidmi a co dle jeho názoru stálo za zaznamenání. To, co se ocitá v hledáčku jeho senzitivního zraku, by většina z nás přešla bez povšimnutí, ovšem právě tím jsou texty tohoto autora tak podmanivě krásné. Szpukova ohromující schopnost jasnozřivého vhledu pod vnější slupku hmotné skutečnosti, vzácný dar nacházet netušené souvislosti mezi jevy zdánlivě zcela nesourodými a spisovatelský fortel, s nímž to všecko dokáže pomocí prostých slov a jednoduchých výrazů vyjádřit, dělají z knihy duchovní literaturu par excellence.
Empirické vnímání následně přetvořené do nehmotné, takřka mystické „nové skutečnosti“ – touto optikou se autor knihy dívá na velké i malé „hemžení“ kolem sebe. Všechno – hvězda na nebi, pták v koruně stromu, stéblo trávy, bezdomovec na lavičce v parku – je kantovskou „věcí o sobě“, plnou tajemství, před nímž je třeba se nejdříve pokorně sklonit a až poté se pokusit o jeho odhalení a pochopení. Útržky banálních rozhovorů, zaslechnuté na ulici, v autobusu či na chodbě nemocnice, dostávají ve Szpukově interpretaci existenciální přesah lidských tragédií, životní absurdity a kafkovského groteskna, nikdy tu však neabsentuje záblesk naděje na „nový Jeruzalém“, v němž budou osuženy všechny slzy trpícího tvorstva. Veškeré formy života včetně toho lidského jsou zasvěceny „zubu času“ a jeho zákonu věčné pomíjivosti, zároveň se však všechno neustále obnovuje a spěje k horizontu své existence, aby se po dosažení mrtvého bodu obrátilo k návratu do nebytí. Uvědomění si této fundamentální pravdy je pro Szpuka jakousi duchovní trampolínou, umožňující mu podnikat smělé výpady do říše platónských čistých idejí a dospívat posléze až k nejvyšší filosofické metě, k pomyslnému „Higgsovu bosonu“ metafyziky. Věřit v Boha však chce Roman Szpuk „po svém“ a je mu líto, že nejrůznější myslitelské a duchovní směry mu cestu k Němu do značné míry již vytyčily a on tak musí chtě nechtě kráčet v cizích stopách. Naštěstí (pro něj i pro nás, jeho čtenáře) tu stále ještě zbývá dost „materie“ k objevování a rovněž „pracovní metoda“ nemusí nutně něco či někoho kopírovat. Samozřejmě za předpokladu, že se dospělý (a snad to nebude znít nezdvořile, řekneme-li stárnoucí) člověk dívá na svět „dětskýma očima“. Přesně tak to Roman Szpuk činí a ptáme-li se po příčině úchvatnosti jeho textů, pak ji nalezneme právě v této „první volbě“ způsobu nazírání...
Je vcelku „logické“, že autor knihy Klika byla vysoko občas dospívá až k ekstatickým stavům vědomí, kdy po způsobu sv. Františka z Assisi či Jakuba Demla promlouvá ke zvířatům, hmyzu a rostlinám, v nichž tuší stejný duchovní princip, který koluje i v jeho žilách. Není to však (byť se Szpuk označuje za katolíka) „vytržení mysli“ primárně křesťanské a vlastně ani náboženské, jde spíše o radostné záblesky jasnozřivého poznání, při nichž se takto „Osvícený“ nevznáší v nebeských sférách, ale stojí oběma nohama na pevné zemi. Racionální mystik – takto by se dal asi nejlépe „charakterizovat“ Roman Szpuk...
S jistým smutkem v duši (jak rád bych totiž na tom skvělém člověku nacházel jen samá pozitiva!) však musím dodat, že některé Szpukovy názory a skutky mi vůbec nejdou dohromady s jeho jinak obdivuhodným morálním profilem. Ve většině věcí uměřený, střídmý, ba asketický muž se v záležitostech sexu chová tak trochu jako „utržený ze řetězu“ a jestliže si občas zoufá, že se mu nedaří proniknout k „poslední skutečnosti“, pak je nasnadě otázka, zda příčina není právě v této neřesti. Jím často citované Písmo totiž na jednom místě říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ No, nic ve zlém...
Potěšilo by mě, kdyby má recenze aspoň trochu přispěla k popularizaci této skvělé knihy a rozmnožila počet autorových čtenářů a obdivovatelů. Byla by to totiž alespoň malá odměna za pomoc, kterou mi Roman Szpuk svými nezištnými radami a kritickými připomínkami poskytoval v době, kdy jsem jako nezkušený elév začínal skládat svá první haiku. Jestliže se mně v loňském roce podařilo získat jednu z cen v prestižní soutěži Mezinárodní konkurz haiku v ruském jazyce, pak je to z velké části i jeho zásluha...


Klika byla vysoko Klika byla vysoko Roman Szpuk

V rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících de... více


Komentáře (0)

Přidat komentář