Jeden okamžik / jedenáct životů / následků nekonečno

recenze

Jedenáct (2012) / Bolkonská

Vstanete, snídáte, oblečete se, vyběhnete z domu. Zapomněli jste si deštník.

Vrátíte se, čímž ztratíte tři minuty času. Za ty tři minuty vám ujede autobus, v němž sedí vaše bývalá spolužačka, vaše dětská láska, deset let ztracená. Potkáte pošťáka, který má pro vás dopis; dá vám ho. Běžíc městským parkem zahlédnete děvčátko, jak rozmlouvá se sochou chlapečka ve fontáně. Pobaveně se usmějete.

Anebo:
Vstanete, snídáte, oblečete se, vyběhnete z domu. Zapomněli jste si deštník.

Přesto se nevrátíte a máte tedy tři minuty času k dobru. Pošťák je ještě jen na cestě, takže si ten hloupý dopis najdete až večer. Stihnete autobus, bývalá spolužačka vás zjevně nepoznává. Běžíc městským parkem nezahlédnete nic, protože děvčátko ještě nepřišlo. Neusmějete se.

Je nekonečno možných scénářů.
Ne v knihách – nebo ne jenom v nich. Především v životě.
Ne jen tak v životě obecně. Úplně konkrétně v tom vašem.

Už tím, že čtete tento příspěvek a nečtete něco jiného, jste udělali volbu, která může mít dalekosáhlé následky. Možná byste místo toho byli náhodou natrefili na nějakou internetovou stránku, která by vám obrátila život naruby, přivedla vás k buddhismu, vášni pro paragliding, nebo ke krabičkové dietě.

Všechno jsou to velké věci, nejde však jenom o ně. Jde o to, že každý, i ten sebemenší čin nebo rozhodnutí (něco udělat, stejně jako něco neudělat), vyvolává řetěz dalších. Které v reálném životě asi nedohlédneme.

Vím, že tohle na pohled nevypadá jako recenze, přesto to recenze je – a to zřejmě s dost vyhraněnou interpretací. Pro někoho jiného může být Watsonových Jedenáct o něčem jiném. Třeba jak zoufale nemožné je utéct před vlastní minulostí. Nebo jak nenápadně se rodí láska z něčeho, co jsme možná zpočátku bláhově brali jako samozřejmost. Nebo kde je hranice přátelství a kde bychom měli začít myslet na vlastní zájmy.

Co je na tom nejlepší – i tohle všechno se dá úplně zahodit. Klidně si tu knížku můžete vzít jako oddechové čtení. Nabídne vám mozaiku hezky propracovaných postav, svěží (a opravdu dost lehký) styl, malou sbírku příběhů propojených jednou postavou. Nabídne vám skvělou Pippu – ta je z nich opravdu nejlepší, a také méně vydařeného Juliana – nejplacatější postava knihy, dle mého mínění.

Nevím, co to dá vám, nebo jiným, mám ale silný dojem, že něco určitě.

Co to dalo mně?
Touhu mít pod kontrolou následky i těch nejmenších z mých pohybů a rozhodnutí.
A poznání, že to není možné.