Je Fukuyamova poslední kniha varováním před liberálně-demokratickou totalitou?

recenze Politický řád a politický úpadek: Od průmyslové revoluce po globalizaci demokracie (2018)

Je Fukuyamova poslední kniha varováním před liberálně-demokratickou totalitou?
„Kontroverzní“ – existuje-li adjektivum, které by nejvýstižněji charakterizovalo osobnost amerického politologa, pak je to nejspíše právě toto. Přenesme se do roku 1992, kdy vyšla jeho kniha Konec dějin a poslední člověk, všimněme si reakcí, které vzbudila a hned nám bude jasné, proč je Francis Fukuyama považován nejen za kontroverzního, ale přímo provokativního myslitele. Ta kniha tenkrát „ťala do živého“, protože poskytla formálně logický a současně značně diskutabilní výhled na budoucí vývoj „globálního lidstva“. Je přitom paradoxní, že nešlo ani tak o to, zda a nakolik byly autorovy politicko-futurologistické vize relevantní. Tím podstatným, co všechno ostatní zcela odsunulo stranou, se totiž ukázalo být to, že se tu patrně poprvé operovalo s pojmem „konec dějin“ z pozice vědecké, resp. sociologické analýzy. Ať už si myslíme o Fukuyamových názorech cokoli, jisté je, že vyvolaly obrovský ohlas a vedly k široké diskusi na téma, které stálo stranou pozornosti a bylo takřka výlučně doménou spisovatelů science-fiction.

Myslel Fukuyama vážně to, co je s jeho jménem od onoho roku 1992 spojováno, totiž že liberální demokracie západního typu je nejdokonalejším společenským uspořádáním a až bude zavedena na celém světě, politické dějiny lidské civilizace tím skončí? Tomu se zdráhám uvěřit, protože jde vlastně o trochu méně naivní, ale ve své podstatě evidentně marxistickou vizi komunistické beztřídní společnosti, která údajně bude konečným stadiem všech dosavadních historických epoch. Sporné je samozřejmě už to, zda se vůbec někdy podaří zavést liberálně-demokratický systém v celoplanetárním měřítku. I kdyby k tomu však došlo, rozhodně to není zárukou nějakého věčného míru a všestranné prosperity – vždyť takováto „definitivní“ civilizace, v níž by byly jednou provždy odstraněny všechny náboženské, rasové, ekonomické a jiné „třecí plochy“, by rozhodně nebyla imunní vůči totalitním tendencím.

Je zřejmé, že Fukuyamovu knihu lze nejlépe pochopit a zhodnotit právě prizmatem Konce dějin a především jeho předcházejícího spisu Původ politického řádu z roku 2011. Rozhodně nechci tvrdit, že Politický řád a politický úpadek je autorovou politologickou závětí, na druhou stranu si však lze sotva představit, že by jeho fundamentální axiomy mohly někdy v budoucnu doznat zásadních změn. A z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že Fukuyamova fascinace liberální demokracií značně ochladla (pokud tedy vůbec kdy existovala, protože se dnes hodně hovoří o tom, že nálepku zvěstovatele „konce dějin“ si získal nesprávným pochopením své knihy stejného názvu). Ať tak či onak, ve svém posledním díle před námi defiluje jednak „starý známý“ Fukuyama s brilantní analýzou kruciálních koncepcí demokracie jako takové a jejich praktickými aplikacemi v „reálně-demokratických“ státech, zároveň však i Fukuyama „nový“, rozuměj „vyléčený“ z dřívějšího optimismu ohledně šťastné budoucnosti lidstva...

Vezměme si jeden příklad z jeho knihy, kdy se věnuje problematice dědictví kolonialismu, resp. nestabilitě politických režimů v bývalých koloniálních zemích. Ač to z jeho analýz explicitně nevyplývá, je očividné, že podle autora byly tyto země kromě nerostného bohatství „oloupeny“ i o svůj přirozený politicko-sociální vývoj, když se zničehonic ocitly sice v „dokonalém“, ale pro ně nepřirozeném a nepochopitelném demokratickém systému. Snahy o „naroubování“ demokracie na kmenový či jiný domorodý správní systém vcelku pochopitelně nadělaly víc škody než užitku. Dnes je lehké kritizovat Afričany za to, že si neumějí vládnout, že bezprostředně po získání nezávislosti u nich vypukly bratrovražedné boje apod., když na tomto nešťastném vývoji mají svůj nezanedbatelný podíl bývalé koloniální mocnosti.

„Všechny politické systémy podléhají úpadku, a to platí pro systémy minulé i současné. Skutečnost, že nějaký systém byl kdysi úspěšnou a stabilní liberální demokracií, rozhodně neznamená, že jí zůstane navždy.“ Za nejzajímavější a nejpodnětnější považuji závěrečnou čtvrtou kapitolu knihy, která začíná uvedeným citátem. Autor se v ní zamýšlí nad příčinami eroze demokracie v postmoderním věku a i když ji demonstruje na příkladu USA, je zřejmé, že jeho postřehy a vývody mají univerzální platnost. Je ovšem dost překvapující, že Fukuyama vidí hlavní problém takříkajíc v procedurální rovině, v ústupu od původního účelu demokratických institucí a ve formalismu, který ovládl všechny stupně státní správy. Přitom je zřejmé, že demokracie je nejvíce ohrožována úplně odjinud – totiž ze strany nikým nedelegovaných jedinců a skupin, uzurpujících si moc, patřící výlučně do kompetence volených zástupců lidu. Nejrůznější nevládní a neziskové organizace, mocně podporované pochybnými lobbisty, snažící se pomocí nátlakových akcí rozložit tradiční mravní řád a tím de fakto rozvrátit stávající politický status quo – to jsou dnes největší nepřátelé demokracie. Privilegovanými vrstvami společnosti by podle těchto neomarxistických sociálních inženýrů měly napříště být podivné „menšiny“, údajně utlačované většinovou společností.

Ovšem ani nerušený, „normální“ vývoj nezaručuje, že se liberální systém nezvrhne v nějakou formu diktatury. To si Fukuyama velmi dobře uvědomuje, když poukazuje na znepokojivé rovnítko mezi „materiální“ vyspělostí a „duchovní“ slabostí demokracie. Dalo by se to vyjádřit tak, že čím se lidé „mají lépe“, tím se stávají pohodlnějšími a v konečném důsledku i hloupějšími – Fukuyama mluví o „inteligenčním deficitu“. A ten není nějakým abstraktním pojmem, ale (podívejme se jen na politickou mapu České republiky!) reálným fenoménem dnešní doby. V této souvislosti se přímo nabízí „kacířská“ otázka: Není to nakonec tak, že demokracie má v samotných svých základech zakódován destruktivní, sebezničující princip, který ji v určité fázi vývoje změní na liberální diktaturu? Tendence, ukazující tímto směrem, jsou bohužel čím dál očividnější...

autor: JanH · 19. října v 08:07 · přečteno 198x

Komentáře (0)