Jaycee se vrací domů

recenze

Uloupený život (2013) / Bolkonská

U tohoto článku, jako u každého, musím vyplnit počet hvězdiček. Tady, víc než kdy jindy předtím, mi to připadá téměř nemožné, a v každém případě nemístné – jedná se přece o skutečný příběh, a já nemůžu něčí život takhle směšně hodnotit.

Tohle není sranda. Před dvěma lety na policii někde kousek od města Tahoe – vyšetřovatelka znovu vchází do místnosti a zkoumavě si prohlíží ženu před sebou. Je bledá, zjevně hodně dlouho nebyla na slunci. Je nervózní, třese se, chová se divně. Nechce prozradit svou identitu. Nebo možná – nemůže.

Řekla: „Vypověděl, že vás před několika lety unesl.“ Znovu se mě zeptala na moje jméno a kolik mi bylo let, když mě unesl. Měla jsem pocit, že jsem jen čekala na tu pravou otázku. Odpověděla jsem, že mi bylo jedenáct a teď že mi je devětadvacet. Vypadala šokovaně. Znovu se zeptala na moje jméno. Řekla jsem, že to nemůžu říct. Nesnažila jsem se to ztěžovat. Vysvětlila jsem jí, že jsem to jméno nevyslovila osmnáct let. Navrhla jsem, že bych ho napsala. A to jsem také udělala. Roztřeseně jsem na papírek napsala písmena svého jména:

Jaycee Lee Dugardová.

Četla jsem o tom případu asi před měsícem na Wikipedii, ještě dřív, než jsem se dozvěděla, že její výpověď u nás vyjde v překladu. Znělo to neskutečně. Osmnáct let v zajetí psychopatického manželského páru. Jak se to dá popsat na tři sta stranách? Nebo spíš – jak se z toho vůbec dá vzpamatovat?

Otřesné detaily pohlavního zneužívání jsou vypovězeny v první polovině. Poté, co Jaycee ve třinácti porodila zvrhlíkovi první dítě, jeho zájem mírně opadl, po druhém téměř úplně. Začalo však jiné peklo. Představit si to je asi nemožné. Žijete v zatemněné špeluňce o čtyřech metrech čtverečních, bez denního světla, bez možnosti pohybu. Jste bezvýhradně odkázáni na milost a nemilost svého věznitele. Potřebu děláte do kbelíku. Jste ještě dítě, nevíte, co se děje. Nevíte, jestli po vás vůbec někdo pátrá. Ve skutečnosti je policie na špatné stopě a už hledá vaše ostatky.

S případy tak otřesného násilí se setkáváme denně, zprávy to na nás monotónně valí, někdy bychom se ani nepozastavili. Pro mě byla jednoznačně nejvíc zarážející ta míra manipulace. Psychický teror. Úplná závislost na otrokáři. Co vám nedá, nemáte. Nakonec jste vděčni za každý ždibec. Nakonec ho ještě máte svým způsobem rádi. Stockholmský syndrom.

Všechno bude zase v pořádku, opakovala jsem si v duchu. Brzo z něj zase bude ten milý člověk. Ten, co mě rád rozesmává, a nosí mi dobroty k snědku. Pak jsem ucítila, jak polevuje, a konečně bylo po všem. Zeptal se, jestli jsem v pořádku a já se na něj podívala a rozbrečela se. Objal mě a řekl, že už je to dobré, že už je hotový a že se můžu umýt a pak jít spát.

A taky to, že se to přece může dít kdekoli, a my o tom nemáme tušení. Oni ji později občas třeba vzali i na výlet, nakoupit oblečení, věděli, že neuteče – jednak má vymytý mozek, jednak by v životě neopustila své děti. Obyčejná mladá žena, snad jen trochu divná, ušlápnutá, nervózní, stojí před vámi v řadě u kasy. Není tam dobrovolně. Ale kdo to může vědět?

Než ten den odešel, dal mi maličkou černobílou televizi. Nedalo se na ní chytit moc programů, ale aspoň jsem mohla poslouchat lidskou řeč. V noci měla mnohem lepší příjem, tak jsem mohla koukat na noční pořady. Během dne dávali jenom reklamy a teleshopping. Hrozná nuda, ale líbilo se mi to čím dál víc. Někdy, jako ten den, jsem se nechala jen tak uspat paní, co se mi snažila prodat náhrdelník s opály.

To je hořká ironie.

Součástí této autobiografie jsou i deníkové zápisky z dob věznění.

Nevím, co mám k tomu říct.

Hodně mě udivovala její vůle se vším se vypořádat pokud možno v pozitivním duchu. Když si tam vypíše seznam deseti věcí, které ji na světě těší, nad tím nejde neplakat. Jaké jsou to věci… To je opravdu radost z maličkostí. Ona dokonce pojmenuje pavouka, to je pak její jediný kamarád, povídá si s ním. Nic jiného nemá.

Byla chvíle, kdy jsem myslela, že to nedočtu. Na druhé straně, v člověku vyvstane jakýsi pocit, dalo by se říct, morální odpovědnosti. Ta kniha nese jasné poselství. A to pak přece nejde – odvracet tvář. Ona tím bojuje za lepší svět. Ať byste chtěli být jakkoli cyničtí, ve světle jejího příběhu nemůžete než smeknout.