Jarmila Hannah Čermáková / recenze

recenze

TRNOVÁ KORUNA NEJSOU ZUBY
Kamil Marcel Hodáček

                                                            nakl. KAMPE,
odp. red: Kateřina Marinová

 

\\\"Začal jsem žít vegetativně a tím skutečným velkým životem jsem zaplatil za
spalující žár, za hlubokou lásku a touhu. V tom okamžiku se propadnul svět
do znovunenalezení.

Hrob neděsí, ale vesmír děsí.

Vesmír.

Děsí\\\"

-------------

 

K hlubokému zamyšlení nad bezednou poezií Kamila M. Hodáčka mě přiměla i
jistá souvztažnost mezi námi dvěma. Básník se otevřeně hlásí k menšinové
skupině současné společnosti. Jde o sounáležitost s homosexuálně
orientovanými jedinci. Mne zajímá osud menšiny věřících. Jakož i osudy lidí
v národnostních menšinách. Především v národnostní menšině Romů .

 

Oba dva o sobě víme a ačkoli často zaujímáme hlediska diametrálně odlišná, k
úžasu přihlížejících a naslouchajících si rozumíme a těšíme se vzájemné
úctě. Dlouholeté přátelství nám poskytlo řadu báječných společných zážitků.

První naše sdílené vzpomínky sahají až do časů, kdy na Smíchově vedl
nezapomenutelný nakladatel Roman Polák svou Poetickou kavárnu OBRATNÍK a
taková hudební esa, jako je např, Jakub Zahradník, Jiří Wehle, nebo mistr
houslí Saša Schonert přicházeli posluchačům zahrát jen z čiré lásky k
uměleckému souznění....

Dávno již tomu.

Nicméně od prvopočátku se zde Kamil jevil jako dychtivý naslouchač a
přející, vnímavý, citlivý příští básník.

Svou vlastní dráhu odstartoval z nakladatelství KAMPE, jemuž zůstává věrný i
se svou dnešní sbírkou, čtvrtou v pořadí. Změna nastává jen v obsahu,
formátu a formě:  má dvakrát větší formát, než tři sbírky minulé, obsažnější
co do počtu stránek a místo veršů ve sloupcích mluví podmanivě básnivou
prózou.

Prozaické čtení to však není. Kdo se začte, toho unáší překotná, zakalená
voda periferijjního potoka, případně prudký spád říjnové průtrže mračen
Žižkovským tunelem dolů do Karlína... To bychom se ovšem dostali příliš
daleko!

Génius loci Hodáčkovy dobrovolné klauzury převážně nepřekročí stín
nástěnných hodin na konci Seifertovy ulice.

Tam vytušíme hranici magického kruhu, z nějž básník s uhranutou duší nemůže 
a nechce vykročit. Paradoxně v tom spočívá jeho svoboda. I jeho nezřízená
odvaha pojmenovávat první i poslední věci svého života bez soucitu k sobě
samému, bez sentimentu, nemilosrdně, surově, syrově. Vulgarita jeho slovníku
však není zálibou ve sprostotě /koprolálii/, je prostě účelová. A pozor!
Básníkův jazyk a výraz je plastický, rozbujelý daleko za parapet domácího
okna, pestrý a útržkovitý jako rozhovor v říjnovém větru na st. číslo 9,
roztříštěný do všech světových stran, do nedohledna, odkud vystupují z
tramvaje studenti všech odstínů pleti.

Není divu, že to vše v horečné změti lze zachytit ve výpovědi, která je
monologem až do strany 141 - až k samotnému Obsahu. Osobní zpověď, převážně
ve tvaru a v čase neurčitém, nicméně namířená ostřím k srdci:

proč?

Básník je vždycky osamělý. Stejně tak básnířka, ve chvílích inspirace.
Básník/gay je však osamělý stonásobně. Neobrací se k Bohu, ačkoliv je bohém
v pravém slova smyslu. Na rozdíl od současných trendů nesdílí přesvědčení,
že Bůh odpustí vše: spustí-li motyka, spustí-li se novic v klášteře, spustí-
li se krev z útrob předčasně zneužitého děcka...

Překvapivě nesdílí ani nároky homosexuálů na soužití jednopohlavního páru s
osvojeným sirotkem.

A má na to právo. Stejné, jako lidé věřící, jako menšina rodin, kde spolu
manželé vydrželi desítky let a vychovali děti v souladu se zákonem jang /
jin, mužský a ženský princip, soužití dvou plodných lidí, otce a matky /i
naopak/.

TRNOVÁ KORUNA Kamila M. Hodáčka nevychází z žádného Evangelia, ba ani o
Starý zákon se neopírá.

Bolestné, k sobě samému až kruté a nelítostné zpovědi chybí vlídně
naslouchající ucho Boha Otce.

Geniální chaos, který umí básník rozpoutat v své duši, tušící ve vesmíru
díru černější než inferno, to je hlas z propasti nevědomí. Narodil se
talent, který nenalézá milosrdenství, smysl, kázeń a řád. Ačkoli je rytířem,
není koho bránit. Snad s výjimkou matky, tušené kdesi v pozaí jako bytost,
kterou nelze opustit a které/?/ nelze odpustit, že nezrodila svého syna do
lepšího bytí. Kamilův svět je  vnímán jako zoufale nouzový. Není divu, že mu
není lhostejný občan K. z Kafkova zámku. A zákonitě se básnivá próza sbírky
točí jak vír podzimního listí kolem Franzova osudu: i Kafka tušil, že
zvládnout úděl umělce se s touhou po lásce, po jistotách, po rodině kříží...

Kamil to má jaksi ještě těžší. Ač nadán slovem v nebývalé míře, sebevíru
nenalézá. Pokoj lidí dobré vůle mu patrně zůstal nedostupný už od dětství.
Byl jiný, jinak si hrál, jinak uvažoval, jinak doufal i jinak toužil, jinak
miloval. Jinakost jde často až na kost. Děti to vycití a dovedou být
nemilosrdné.

Jezulaty jsme nejdýl do tří let. V tom věku už se o nás začnou zajímat i
otcové a jejich role je jiná. Jinak voní, je výbušnější, má svá pevná
pravidla a zákony, pádné zákazy, stručné postřehy, jasné signály. Jiný druh
bezpečí.

Postrádat otce je docela jiné, než postrádat matku.

Naše vysoce tolerantní demokracie se nám před očima mění v \\\"demokracii\\\"
totalitní. Ono je to pro dospělé pohodlnější, tvrdit, že za milostnou a
sexuální orientaci svých dětí nemůžou, že je to genetická záležitost.

Tak dobře, proč ovšem jsou v klášterch a ve věznicích tak běžné homosxuální
styky? Asi z nouze, že?

Nouze o lásku dokáže z dětí udělat i vlčí děti- a není to v genech. Menšina
lidí věřících / a v ČR jde vskutku o menšinu/ rovněž nesdílí alibistický
názor, že jde o jev, vrozený přírodou. Příroda je převážně přirozená a
přirození slouží převážně k rozmnožování. K obohacení a omlazování přírody,
světa, země.

Kdo je zcela bez vlastní viny z tohoto přirozeného koloběhu vyřazen, logicky
trpí. Slovo=logos. Logika v čisté a stručné podobě přísluší hlavně otcům,
matkám pak mateřština. Ditě se vyvíjí mezi oběma póly, v objetí obou rodičů.
 Bohužel:

- Čím dál méně dnes děti požívají těchto výhod. Nejsou už důležité ve
chvíli, kdy rodič pocítí nutnost jít za svou \\\"svatou\\\" láskou. Jin/am. Už
žadné Jin /Jang. Zřejmě sám básník TRNOVÉ KORUNY velmi dobře tuší, proč si
na osvojení osiřelých dětí s partnerem netroufá, nedůvěřuje tomu, ba doslova
s tím nesouhlasí. Tuší, v čem tkví bolestná osamělost duše i srdce, marně
pátrající po patriarchálním otcovském vzoru, který by vnesl do života
příštího muže harmonii univerza, majestát zákona, božský princip vesmírného
řádu.

 

Veliké halulá! Osamělý pláč stárnoucího dítěte, uzavřeného za neprodyšným
sklem, s výhledem na nároží, určené příštímu pomníku Jaroslava Seiferta. V
ulici s kafírnou plnou básníků, o kterých literární kritici nemají tušení,
ale už! ji objevil Mirek Kovářík.

 

\\\" Hrob neděsí, ale vesmír děsí.

  Vesmír.

  Děsí.\\\"

 

K.M. Hodáček  /  TRNOVÁ KORUNA NEJSOU ZUBY
recenze:Jarmila Hannah ČERMÁKOVÁ,                    27. dubna 2015,
sv. Jaroslav

Komentáře (0)