Aleš Misař / recenze

recenze

Trnová koruna nejsou zuby (2015) / Lumír Hayer (222 views)
Aleš Misař / recenze
STÁT NA VLASTNÍCH NOHOU, PSÁT SVÝM JAZYKEM
Kamil M. Hodáček: TRNOVÁ KORUNA NEJSOU ZUBY, Praha, Kampe, 2015.

Kdo četl předchozí Hodáčkovy sbírky, může si myslet, že už je připraven na novou dávku, a nic jej nezaskočí. Ale Hodáček, zdá se, s každou knihou stupňuje nároky na čtenáře. V nejnovějším počinu Trnová koruna nejsou zuby se jeho projev rozložil do širších škál, přitom nezeslábl. Je to dáno i jednou zásadní změnou: přesedlal na básně v próze. Závažný krok, ale šťastná volba. Co je v textech básnického, v řádcích se nevytratí, a naopak vyniká jako střívka oněch průhledných skalár, o kterých píše v č. I/56. Objemná sbírka čítá 149 textů, které jsou číslované svérázně 1-75 (zde oddíl I.) a zase nazpět 74-1 (oddíl II.) Tato smyčka uzavírá výkřik přerývaný výsměchem, pláčem, výčitkou, ale nikdy sebelítostí; je to jízda po husí kůži bez patetických vycpávek, jízda krajinou, kde je klišé po právu ohroženým druhem. Možná se budu opakovat, ale bolí to číst Hodáčka. Opět nešetří sebe ani okolí: „Jsem debílek – bojovník. Jsem homosexuál, jsem královna – teplouš s holou prdelí, jsem spisovatel, jsem básník, jsem umělec, kterej potřebuje zastřihnout srdce. Zastřihnout srdce a vrazit do něj vejvrtku.“ Představuje se například v č. II/42.

Ale od začátku: „Všem, kdo si kdy přiznali, že jsou naživu…“ říká úvodní dedikace. Přiznání k životu, ať si je sebevíce bídný, provází texty knížky, v níž Hodáček obchází dveře svých třináctých komnat a otevírá je dokořán až do vylomení pantů. Nahlížíme a překvapují nás démoni, kteří odtud vyrážejí: „Nosit domů kondenzovanej kouř z pecí krematoria, ne hamižně, ne po částech, ale v hliněnejch džbánech. Neztratit tím pádem z dohledu svoje nejbližší a jejich vůni, ani nejtěsnější logicky návaznou provázanost.“ (č. I/6, Kouř). Výchozí polohou básníka je krize: vztahu k nejbližším, k milencům, k sobě samotnému i ve vztahu ke společnosti, krize duševní i fyzická. Stránky knihy mu neslouží k tomu, aby se z krize jednou provždy vypsal, jde spíše o pokládání otázek a snahu zodpovědět si je, protože kdo se přestal tázat, ten pravděpodobně všemu naletí, a ačkoli: „Votázek je zbytečně moc,“ připouští si jejich nezbytnost: „Na druhou stranu vědět, dozvědět se a prokouknout, vlastním snaženim proniknout do složitý struktury povrchních blábolistů (…) to je řešení. Možná, že ne jenom to jediný řešení, to samospásný řešení všeho, ale jako začátek je to v podstatě řešení vobstojný.“ (I/1, Votázky/poprvý/start).

Přece jen však převažují věty oznamovací. Hodáček na nás valí materiál mnohovrstevný, výmluvný a tematicky spletitý. Ale kdo se podívá blíže, možná s údivem zjistí, že ta spleť se vyznačuje uměleckou střídmostí a že by tu nenašel mnoho přebytečných slov. Hodáček s námi probere svou zdravotní kartu (zvláště z č. I/70, Boj, zatrne), zasvětí nás do svých intimních vztahů (viz dialog v č. I/23, Příkopy), hodí nás do mlýnice nejniternějších strachů (I/39, Podzimní noc) a znovu se zdvihajících nadějí (I/45, Vítězství) a najednou učiní výpad od sebe k otázkám celospolečenským. Například v č. I/35, Dětem ze severu, zamíří do Severní Koreje: „Synovy hračky z ňáký místní pofidérní pseudogumy teď už rozhodně nebudou potřeba. Ne srdečný pozvání popravčích čet, ne možnost uniknout. Otec syna bez hraček dychtí po svym přežití, po přežití manželčině, jeho vlastní otec teď ze všeho nejvíc dychtí po pečenym dětskym stehně. (Tíseň!)“ A propos hmatatelného utrpení tu najdeme dost, je líčené naturalisticky, přitom netvoří senzační samoúčel jako třeba ve filmech od Tarantina, ale svádí Hodáčkův světonázor na jeden společný jmenovatel, zřetelný už v dřívější tvorbě: soucit se slabšími a utiskovanými.

Pak není náhodou, že v Trnové koruně na scénu opět vchází Franz Kafka. Ten byl klíčovou postavou již v Sekundě křiku a v nejnovější knize jsou mu tři texty jmenovitě věnovány. Například č. II/46, F. Kafkovi/podruhý/možná, přináší podivně shrnutý životopis bez jakékoli adorace: „Možná neměl žádnou národnost. Možná nebyl ani spisovatel, ani právník nebo pojišťovák. Možná ani nebyl člověk. Možná nebyl Kafka, ale kavka.“ (Nechybí originální citace z Kafkovy Proměny v němčině). Hodáček pro nás objevuje i skrytější mučedníky. Například V. Rosenzweigovou z č. I/16 nemůže znát každý, a tak nám básník dá nápovědu: „Všude na dohled jenom anonymní obdélníky zdevastovaný smutně-suchý země uvězněný za hustym pletivem nepopsatelný barvy (…)“ Ale teprve vlastním úsilím se lze dopátrat detailů: že Věra Rosenzweigová jako dívka zažila koncentrační tábor v Terezíně, ale teprve po sedmdesáti letech na půdě jednoho z terezínských domů nalezli její deník z té doby. Jiný text věnuje Hodáček nekonvenční mexické malířce Fridě Kahlo ( I/19), i když ji do básně jen přizve, aby uslyšela jeho otázky: „Kde hledat směr, cestu, sílu, lidskou důstojnost aspoň tu základní? Kde je slušnost a kde start?“ V č. I/29, Ch. Baudelairovi, Hodáček odkazuje na Malé básně v próze, jež má založené „zvadlou rybí šupinou na nejvoblíbenější šestatřicátý straně“. A sympatie chová zřejmě i ke Květům zla, soudě dle neustálé koketérie s krásou ošklivosti, jak nabírá na hrot pera kusy červavého masa a roztírá je na stránkách rozeklaným jazykem tak prostě a přirozeně, až to čtenář přijme za vlastní prvek této poezie. Anebo knihu zhnuseně odloží: „Mám v nose konipasy (…) a přezrálý slívy v botách, pusa, když se směje, vypadá jako díra v plotě a nebojím se ničeho, ani lacinýho posměchu.“ (I/25, Křišťálový víno). A pak je tu Ježíš Kristus, ale o něm později.

Sám autor se nám představuje jako bytost navenek hromotlucká, ale uvnitř zranitelná: „Moje zhmožděná vosoba, ta vobrovská a morbidně těžkopádná masa, a přesto stále jako by v setrvačnym pohybu. Nemotorně křehká jako rozbujelej pugét naklíčenejch špejlí z jaternic.“ (I/37, To). Třebaže slovy kolem sebe nemilosrdně seká a nejraději by si v životě vystačil sám, potřebuje mít velmi blízkého člověka. Nejopravdovější cit prozrazují promluvy k matce. V č. I/5, Mámě/poprvý/touha, čteme: „Toužit po soužení, toužit po toužení, soužit se pro toužení, toužebně si něco přát, po bradu schovanej u zlatý svý mámy pod dekou, spolu s tmou, kam nedolítne nikdy žádnej zrádnej střep, kterej by chtěl poranit.“ Tím více bije do očí prázdné místo po otci. Kam se poděl? Zavrhl jej básník? Nechce jej vidět? Je jistě místo, kde jej autor osloví přímo, ale onu hádanku ponechejme na čtenářově intuici.

Hlavní proud v Hodáčkově poezii je proud dekonstrukční. Pravděpodobně znesvětí to, co se zdálo posvátné, rozboří to, co se zdálo nerozborné, uchopí to, co se zdálo nedotknutelné, snad ani nezná tabu, které by si nevzal na pitevní stránky své knihy. Práh šoku je sice v literatuře posazen velmi vysoko, přesto ještě tato kniha někomu pomůže zbavit se i posledních zadřených předsudků o poezii: Že je to tichá Popelka mezi žánry, že je křehká, příliš nóbl, patetická až běda, ufňukaná, že život bere do bavlněných rukavic a dívá se přes růžová skla? Zapomeňte! Stačí se přesvědčit, jak Hodáček nahlíží na kamenné symboly české státnosti v č. I/67, „Na břehu Vltavy“: „Blaničtí rytíři už natahujou krky a vytrvale vodmítaj přijmout mobilní hovory beze jména (…) Bůh už navěky zůstane gayem, elektrický křeslo vymyslel zubař a dějiny českých zemí začínaj se vymazávat vod zadu.“ Z dávnější historie ovšem významně trčí text č. II/50 nahlížející na život a skutky Ježíše Krista z nečekaného úhlu: „Hysterickej zoufalec, kterýmu zkrachovalo podnikání. Soukromej truhlář, který neudržel nervy na uzdě, kterýmu nevyšly kšefty, soukromník, kterej se rozhod zahrát si vabank.“ Tolik úvodní odstavec. Chladnokrevná demytizace ikony křesťanské kultury pokračuje. Kristus je zde manuálně nešikovný fantasta, na kterého příbuzní pohlížejí jako na nepříčetného, ale on přesně ví, co dělá, a stanovuje si jakousi náhradní kariéru proroka. Bude pro ni ochoten hodně riskovat: „Ano! Ne žádný jiný než tyhle Velikonoce to všechno vodstartuju, přesně tenhle vosel mě voznámí všem. Tenhle den, tohle město, stejně jako v tý slavný pověsti tak, jak je v hluboký minulosti tohohle místa zapsáno.“ Jeho krvavý pot v zahradě Getsemanské je vědecky vzato „hematohydróza“. A druhou diagnózou je útěk z reality: „(…) do podrobna naplánoval svůj vosud. A konečně se dočkal.“ A v tomto bodě současný básník jako by sám zatloukl pátý hřeb: „Po šesti hodinách na kříži byl prohlášenej za mrtvýho.“

Ještě pár slov k jazykovému stylu celé knihy, ten by se dal označit za elegantně nedbalou nespisovnost, kterou by si už Hodáček mohl nechat patentovat, k závažnosti témat účinně kontrastuje, groteskně je nadlehčuje a nedovolí zabřednout do smrtelné vážnosti. A co se týče výtvarné úpravy knihy, černá obálka s bílým linorytem znepokojivě zubaté koruny je dílem Davida Cajthamla, ale veškerá grafika uvnitř sbírky pochází z rukou samotného básníka: jedná se o přetisky jeho bouřlivých sešitových zápisků, porůznu kresbičkami dozdobených, možná ilustrují bouře, které se básníkovi honily mozkem při psaní knihy, možná nám tu představuje své texty v zárodečné podobě. Na závěr filologickou zajímavostí je uvedení překladu č. II/64 A. Szczurek/Polibek na rozloučenou do polštiny, o který se zasloužila Anna Kaczmarská.

Shrnuto, Hodáček V Trnové koruně nastavil lopaty svých tvůrčích mlýnů mocnému proudění, je zběsilé a točí se z něj hlava, zvedá se žaludek, zvláště drtí-li v nich střelný prach obratů jako „šukatelná vzdálenost“, „kostelní zvony plivly si do dlaní“, „játra vlivně uskupený v pojízdnym šuplíku“ nebo „útočný kastaněty“ – v této rovině doporučuji obzvláště nabitý text č. I/64, „Dík“. Nápor na všech frontách jazyka při lze čtenářsky ustát a vyplatí se vydržet a počkat na to, co přivane. Veškeré to kolosální víření s nevyčerpatelnou slovní zásobou totiž drží jediná osa s pevnými ložisky: Vědomí naprosté umělecké svobody a vedle toho drahocenné umění nemrhat talentem, odvaha tvořit po svém a žít po svém v každodenním střetání s úskočným světem. Můžete jej za to milovat, nebo nenávidět, jedno je jisté: Hodáček i ve čtvrté knize potvrzuje své postavení nepřehlédnutelného zjevu současné české poezie.

Aleš Misař, září 2015

Komentáře (0)

kniha Trnová koruna nejsou zuby recenze